Rusista a sémiotik Tomáš Glanc, působící ve švýcarském Curychu, je známý jako aktivní kurátor i znalec ruského kulturního prostoru. V knižním rozhovoru s Janem Bělíčkem, šéfredaktorem platformy Alarm, mapuje stav ruské kultury po invazi na Ukrajinu. Tématem jejich knihy Ruská duše neexistuje je stav ruské kultury a společnosti v kontextu katastrofy ruské invaze na Ukrajinu. V devíti kapitolách představují proměny ruské kultury, disentu, pravoslaví, ideologie aj. Vnímání Ruska v Česku je kontaminované řadou stereotypů, mýtů a zjednodušení, které se tato kniha snaží dekonstruovat. Nejde však o bohorovnou kritiku ve smyslu „druzí si myslí“ a my to víme lépe, autoři přiznávají vlastní pochybení a naivní představy, které v knize přehodnocují.

V tomto kontextu je třeba chápat i název knihy. Cílem není popřít specifika a odlišnosti Ruska, ale ukázat, že ruskou společnost tvoří nejrůznější jednotlivci, jejichž postoje se často diametrálně liší. Rusko je specifické, ale není výjimečné. Právě představa výjimečnosti Ruska umožňuje technologům moci šířit mýtus o jeho vyvolenosti a tím legitimizovat vojenské zásahy tam, kde to Kreml uzná za vhodné.

V knize se mimo jiné dočteme, jakým způsobem spolu v Rusku (i mimo Rusko) koexistují nejrůznější a navzájem neslučitelné ideové postoje. A nejedná se zdaleka jen o kontrast mezi loajální částí společnosti a odpůrci režimu (který nemusí být tak ostrý, jak bychom ho možná chtěli vidět). Překvapivý může být pohled do sovětského disentu, kde nacházíme osobnosti, jejichž názory a činy jsou naprosto šokující. V našem kulturním kontextu si jen těžko můžeme představit, že by významná postava undergroundu a oběť šikany komunistické totality založila po změně režimu fašizující Nacionálně bolševickou stranu, což je případ frontmana kultovní rockové kapely Graždanskaja oborona Jegora Letova.

Z undergroundu vyšla řada osobností silně zaujatých nacionalismem a okultismem, jejichž nejviditelnějším představitelem se stal nechvalně známý Alexandr Dugin. Jeho provázanost s Kremlem se přeceňuje, ale naopak se moc nemluví o prostředí, ze kterého vyšel, což recenzovaná kniha napravuje. Stejně tak se málo mluví o osobnostech, jako byl například Alexandr Meň. Tento charismatický a velmi populární pravoslavný kněz kriticky zkoumal provázanost církve s KGB. V roce 1990 byl brutálně zavražděn. V knize se seznámíte s celou řadou osobností, které nějakým způsobem vybočují z řady a nabourávají jakýkoliv paušální soud o ruské společnosti.  

Pro lidi, kteří nepodléhají vlivu všudypřítomné ruské propagandy, používá Glanc termín „informovaná část obyvatelstva“. Nesouhlas se státní politikou totiž ještě neznamená prozápadní postoje. I mezi odpůrci Putina je rozšířený názor, že na Západě je podobná propaganda jako v Rusku a nepříjemně často se mezi nimi můžeme setkat se schvalováním anexe Krymu. Pokud je pro Rusko něco typické, tak je to široká pestrost postojů a tendencí.

Dalším šokujícím detailem může být zběhlost putinovské administrativy v postmoderním diskurzu. V roce 2003 během soudního procesu s organizátory výstavy „Pozor náboženství“ citují státem najatí žalobci Foucaulta, Barthesa i Derridu. V knize najdete další příklady, které potvrzují, že obeznámenost se západní kulturou automaticky neznamená přijetí západních hodnot. Evropská postmoderna je převzata kremelskými technology moci s cynickou pragmatičností bez jakéhokoliv vztahu k západním humanitním hodnotám a zneužita k likvidaci individuální svobody jednotlivce a svobody projevu.

Kniha se věnuje také vztahu současného ruského režimu k dědictví Sovětského svazu. Pro někoho možná překvapivě ukazuje, že strategie Kremlu – přinejmenším z ideologického hlediska – je spíše antisovětská. Kreml rozhodně nepřipomíná volání po sjednocení proletariátu, protože z něčeho takového má oprávněnou hrůzu. Z dědictví Sovětského svazu na druhou zůstal především represivní aparát a agresivní imperiální politika. V současném Rusku se nepokrytě oslavují sovětské represivní organizace jako SMĚRŠ, NKVD a KGB. A nověji opět také Stalin.

Sémiotik Tomáš Glanc dokáže poutavě a důsledně rozebírat klíčová slova, se kterými operuje ruská propaganda. Zatímco po Ukrajině se zcela nesmyslně požaduje „denacifikace“, prezident Ruska je v ruských médiích běžně označován kalkem „nacionálnyj líděr“ a v Rusku samotném zcela chybí účinná reflexe imperialismu i represí Sovětského období. Ba co víc, ruský establishment propaguje svoji vizi „ruského světa“, který je všude tam, kde se mluví rusky. Tento projekt zpochybňuje nejen suverenitu Ukrajiny, ale i suverenitu postsovětských republik ve Střední Asii.Uvádí se, jak Rusko v tomto ohledu navazuje na imperiální historiografii 17. století (tedy historiografii zcela podřízenou potřebám státu, resp. cara), která nikdy nebyla vážně zpochybněna. Naopak byla rozvíjena díky Vasiliji Ključevskému, který se stal nejvlivnějším ruským historikem 19. století a jehož práce jsou dodnes nekriticky čteny. Podle Glance je to něco podobného, jako kdybychom četli Františka Palackého jako program pro současnou českou vládu.

Jako aktivní kurátor výstav věnovaných ruskému umění a bývalý ředitel Českého centra v Moskvě (v letech 2005–2007) dovede Tomáš Glanc živě popsat proměny kulturního provozu od devadesátých let až do současnosti. 90. léta přitom považuje za klíčová pro pochopení nadcházejícího období. Na jedné straně svoboda slova a obrovský kulturní rozkvět, na straně druhé příšerná bída, chaos a kriminalita. Konstatuje, že diskurz o tomto období je natolik zamořen státní propagandou, která ho redukovala jen na negativní jevy, že k jeho objektivnímu prozkoumání a zhodnocení vůbec nedošlo. Únor 2022 je pak katastrofou pro kulturní instituce, vztahy se zahraničím jsou likvidovány, fungující projekty rušeny. Je to katastrofa očekávaná a logická, o jejím dosahu se však u nás prakticky nemluví. Tomáš Glanc ji považuje za (zatím nevyužitou) příležitost k sebereflexi a přehodnocení jisté sebestřednosti a povýšenectví.

Glanc své názory pravidelně sdílí v českých médiích, avšak díky soustředěnému a informovanému přístupu Jana Bělíčka vyniká tento rozhovor komplexností a hloubkou. Zároveň je kniha napsaná čtivě. Osobně bych ocenil, kdyby k textu byl připojen poznámkový aparát, ale vzhledem k popularizačnímu charakteru knihy a praxi ediční řady je jeho absence logická.

Ambivalence ruské kultury a společnosti vede autory k závěru, že se historie mohla velmi snadno vyvíjet i jinak (a Západ k tomu mohl rozhodující měrou přispět, kdyby reagoval rozhodněji na ruské válečné výboje v letech 2008, 2014 nebo 2022). Tomáš Glanc je přesvědčen, že Rusko má stále obrovské intelektuální kapacity, které by se mohly zmobilizovat k nápravě situace. Bohužel jim doba nepřeje a strašidlo devadesátých let brání Rusům v jakékoliv revoltě. Nicméně konce diktatur přicházejí nečekaně, a ačkoliv autoři nedošli k žádnému předvídatelnému pozitivnímu scénáři, neztrácí naději na příchod změny. Budeme na ni lépe připraveni, pokud se vzdáme iluze, že v Rusku bude pluralitní demokracie západního typu. Kniha nabízí dostatek důvodů, proč je taková představa historicky nereálná – zároveň ale ukazuje potenciál ruské společnosti k nápravě současného stavu.