Stát, v němž „dřevoštěp Lincoln, krejčí Johnson, koželuh Grant se cestou přirozenou a bez machinace vyšvihnuli na křeslo prezidentské“, kde „není dělník otrokem fyzickým ani mravním“, kde nechybí svoboda slova a tisku, na rozdíl od domácí rakouské monarchie a jejího přísně hierarchizovaného světa. Takto zřejmě mnozí Češi, v citovaném případě Josef Václav Sládek, ale i stovky tisíc dalších, vnímali v předminulém století Spojené státy americké. Co tato setkání oběma komunitám, hlavně té naší, přinášela, to z mnoha úhlů pohledu líčí nový svazek (tentokráte už 45. ročníku) plzeňského sympozia k problematice 19. století.

Sborník Nový svět s podtitulem Americká zkušenost Středoevropana v kultuře 19. století vznikl péčí editorek Pavly Machalíkové a Taťány Petrasové a obsahuje 28 studií z historie, dějin literatury i výtvarného umění, muzikologie a kulturní historie. Texty zkoumají i méně známá vzájemná kulturní prolínání, jako byl obraz Václava Brožíka Kryštof Kolumbus na dvoře španělském z roku 1881, který se dokonce stal předlohou pro poštovní známku. Zmíněno je i bizarní setkání, k němuž došlo na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895, kam byli coby účinkující či dokonce živé exponáty dopraveni venkované z různých koutů Čech a Moravy – provozovali zde aktivity typické pro jejich všední i slavnostní život, například valašskou chalupu obýval „opravdový Valach“, který tu měl i palírnu slivovice. Dalším exponátem výstavy byl indián White Wolf – neví se, ze kterého kmene pocházel, ale pro návštěvníky výstavy představoval zevšeobecnělého indiána a kuriozitu zároveň. Podle Marty Filipové tak mohly na povrch vystoupit určité paralely mezi indiány a místními slovanskými, „ušlechtilými“ venkovany: „Vesničané byli také nositeli tradic a kulturního dědictví, ale do moderní městské společnosti nezapadali. I oni se stali kuriozitou, kterou šlo zkoumat, vystavit a komerčně využít. Obě skupiny si byly své pozice v mnoha případech vědomy a začaly ji přebírat za účelem kulturní sebeprezentace. K tomu docházelo i u původních obyvatel v Americe, kteří stále častěji nacházeli dobrovolně zdroj obživy v performativních vystoupeních.“

Účelnost a efektivita

Jedním z průřezových témat je skutečnost, že slovo „americký“ se už v té době stalo synonymem účelnosti a efektivity, případně všeho, „co šetří čas a práci“. Dnes obecně víme, že u nás Vojta Náprstek šířil znalost práce na šicích strojích, ale ve zdejším tisku byly propagovány i další vymoženosti, například koupelna jako samostatná místnost bytu.

„Dnešního čtenáře může překvapit, co všechno nebylo na počátku 20. století v českých domácnostech samozřejmostí, ať již šlo právě o koupelny, zavedení teplé vody do domácnosti, či kuchyňský odkapávač na nádobí“, uvádí k tomu Lenka Křížová. Evropští cestovatelé ale vedle obdivu tamní civilizační dynamiky kritizovali dryáčnickou komerční kulturu Ameriky. „Poukazování na její nízkou úroveň jim umožňovalo udržet si alespoň v něčem pocit evropské převahy nad zemí, která byla jinak líčena jako vyspělejší,“ vysvětluje Jakub Machek. (Jméno Alexise de Tocqueville, bystrého a dodnes vlivného kritika americké demokracie a způsobu života, v knize kupodivu není vůbec zmíněno.)

Nadále ovšem USA zůstávaly zemí indiánů, jimž se většina Čechů cítila být kulturně nadřazena. Podle Martina Hrdiny se to týkalo i výše zmíněného J. V. Sládka – v konfliktu civilizace a domácích kultur, který probíhal na americké půdě, byl podle něj český literát na straně dobyvatelů: „Coby zastánce civilizačního pokroku poevropšťování Ameriky neodmítal, a to ani při vědomí drastického průběhu této proměny a jejích důsledků pro domorodce. V jeho hodnotové hierarchii stála svoboda původních obyvatel níže než svoboda rozvrhovaná osvícenským rozumem, která se dovolávala americké ústavy.“ (Je možné říct, že Sládek-občan mohl vítat americkou svobodu, zato Sládek-básník oplakával zánik starého světa a čistoty přírody?)

Kdo je pro Američana Čech?

Jednotlivé studie v knize jsou někdy snad až příliš specializované a odborné, ucelený pohled o českých emigrantech v USA se na jejím základě dá složit jen obtížně. Například v mapování dopadů a reakcí na tamní vlny protiimigrantských nálad jsou užitečnější přehledové publikace jako Mezi starou vlastí a Amerikou (Matice moravská 2016) od Marka Vlhy nebo Češi v Americe a česko-americké vztahy v průběhu pěti staletí (Epocha 2018) od Ivana Dubovického. Marek Vlha dokládá, že zájem o Čechy byl v Americe celkově okrajový a nahodilý. Takže mluvit o nějakém obecně rozšířeném stereotypu Čecha v americkém prostředí vlastně nelze. Podezřívavý pohled americké veřejnosti na to, kdo vlastně Češi jsou, souvisel i s nejasnostmi ohledně víceznačného pojmenování „Bohemians“, což mohlo být chápáno i jako bohémové, tuláci či Cikáni. Navíc pojem „Bohemian“ a maďarský „Hunky“ někdy Američané spojovali do jednotícího dehonestujícího výrazu „Bohunk“. Zmiňuje případ, kdy roku 1877 vypukla v jedněch chicagských novinách pomlouvačná a lživá kampaň proti nedávno založenému Českému národnímu hřbitovu: „Podle tisku se zde udržovaly odpudivé pohřební zvyky: v zimě byla těla mrtvých ukládána do nadzemních prostor, pak byly rakve otevřeny, což působilo strašlivý zápach, a takto zůstaly až do provedení jakýchsi rituálů. Hroby prý byly mělké a příliš blízko u sebe, takže okolí zamořoval ohavný puch, a přímo na hřbitově navíc docházelo k prodeji a nadměrné konzumaci alkoholu a dalším nepřístojnostem.“ (Dodejme, že zvláště kvůli pivu měla v USA zprvu problémy i komunita německá, s níž byli Češi také nezřídka zaměňováni, ostatně někteří z pohraničních území Čech pocházeli.)

Pravdou je ale také to, že je studium našich krajanů v Americe náročné – neocenitelným „zrcadlem“ vývoje naší tamní komunity by mohly být například četné tehdejší tiskoviny, ale donedávna byly málo zmapovány, jsou dochovány jen částečně a u nás jsou přístupné jen torzovitě. V recenzované knize to potvrzuje Michaela Tydlitátová. Zásluhou Jaroslava Olši, Jr. a zmíněného Ivana Dubovického z Ministerstva zahraničních věcí ČR jsou ale tyto cenné prameny, pokud se ovšem dochovaly, ve Spojených státech zachraňovány, a pokud to jde, distribuovány do odpovídajících paměťových institucí v Česku. Po jejich zpřístupnění bude možné udělat si o tématu česko-amerického setkávání mnohem komplexnější představu. I když ani z nich se asi nedozvíme, jaký přídomek by naši krajané připojili ke jménu současného amerického prezidenta. A zdali by si byli schopni představit současný stav, kdy je Česko v žebříčku svobody slova (aktuálně) před Spojenými státy, a nejen proto na rozdíl od jejich dob emigruje více Američanů do Česka než Čechů tam.