Historik filozofie a teologie Vojtěch Pokorný se ve svých posledních publikacích soustřeďuje na sakrální umění a architekturu (např. Duchovní střed Evropy. Dějiny Mariánského sloupu na staroměstském náměstí v Praze 1650–2020, společně s Petrem Blažkem, 2020; Musica Navalis. Dějiny slavností a kultu sv. Jana Nepomuckého, společně s Jiřím Mikulcem a Petrem Blažkem, 2022; Dějiny kostela sv. Matěje v Praze-Dejvicích, 2022; Ikonografie Karlova mostu, společně s Janem Roytem, 2024). Ve své nové knize Svatovítské varhany. Historie a současnost svůj zájem zaměřuje na téma dějin sakrální, chrámové hudby, konkrétně využití hry na varhany při bohoslužbách.

Stejně jako Pokorného předešlé práce je i studie o historii svatovítských varhan především odbornou záležitostí: je tu bohatý poznámkový aparát odkazující k literatuře, z níž autor čerpal. Je tu bibliografie, soupis archivních pramenů, seznam zkratek a anglické resumé. A stejně jako předešlé Pokorného publikace s příbuznými tématy má kniha opět bohatý obrazový doprovod. V nejlepším slova smyslu jde tedy o populárně-naučnou literaturu, která však zřejmě přináší dosti nového i pro odborníky.

Pokorný se ve svém výkladu drží chronologie: v úvodní kapitole „Varhany jako chrámový hudební nástroj“ rekapituluje to, co je známo o hudebních nástrojích (nejstarších již starořímských), které ve vývoji předcházely nástroj, jejž dnes považujeme za varhany. Pro Prahu a zřejmě i pro české země jsou údajně první historicky doložitelné varhany v tehdy ještě románské bazilice sv. Víta z doby panování Přemysla Otakara II. Co se však středověku týče, jsme odkázáni jen na kusé a vágní zmínky v dobových pramenech. Jinak je tomu již od XVI. století, od epochy renesance (druhá kapitola: „Renesanční Ferdinandovy varhany“ – míněn král a císař Ferdinand I.). Zde se již ví o dokonce čtyřech postupně činných stavitelích renesančních varhan ve Sv. Vítu, o tom, kdy byla postavena tzv. Wohlmutova kruchta, která po staletí provizorně uzavírala katedrálu na západní straně a na níž varhany stály, o devastaci jedněch renesančních varhan za velkého požáru v Praze i na Hradě roku 1541, o tom, že poslední s renesančních nástrojů sloužil až do roku 1757, tedy do prvního roku sedmileté války, kdy i katedrálu bombardovalo pruské vojsko a ony varhany shořely.

Ve třetí kapitole nazvané „Barokní varhany Johanna Antona Gärtnera“ se autor zabývá nejen obdobím druhé poloviny XVIII. století, ale popisuje i vše, co bylo spojeno s varhanní hrou v katedrále až do zahájení její novogotické dostavby v roce 1873 a pak až k roku 1929, kdy byla dostavba ukončena. V roce 1765 skončil varhanář Gärtner práci na nových, barokních varhanách, opět postavených na Wohlmutově kruchtě, které pak sloužily až do konce XIX. století a jejichž část, byť nefunkční, lze na přesunuté kruchtě obdivovat dodnes.

Ve čtvrté kapitole, „Varhany Josefa Melzera“ a dále v kapitole páté a šesté se pojednává o provizorních řešeních od roku 1929 až do roku 2014, kdy bylo z iniciativy tehdejšího pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky rozhodnuto o stavbě zcela nových velkých varhan, které pak byly poprvé veřejně využity na svátek sv. Víta 15. června 2026. Pokorný zde podrobně a se značnou dávkou emocionálního zaujetí popisuje složité peripetie různých jednání, zkoušek, měření atd., které nakonec vedly k tomu, že stavbou nových varhan byl pověřen německý varhanář Gerhard Grenzing žijící a pracující ve Španělsku.

Tato Pokorného kniha je doslova nabita faktografií, dosti často až doposud jen velmi málo známou, a ač často jde jen o různé dobové a konkrétní údaje, lze text číst jako svého druhu drama: vždyť jen co emocí je za stále opakujícími se zprávami o tom, jak během staletí oni různí varhanáři se museli zas a znova handrkovat o svou mzdu, žebronit o doplatky za své dílo! Jak české! Kolik „kop grošů“ ti či oni hodnostáři zase ušetřili! A byť „toliko fakta“, sledujeme osudy pražské katedrály a jejího hudebního nástroje i v dobách přetěžkých, kdy docházelo k různým devastacím, ať již v důsledku požárů, válečných akcí, organizovaného či živelného, fanatického obrazoborectví, či jen často neuvěřitelné lidské nedbalosti a lhostejnosti.

Tak např. cituje autor z kroniky Vavřince z Březové, tedy autora kališníka, o tom, jak si počínala pražská – údajně radikálně husitská, ale copak na tom záleží! – lůza v roce 1421, kdy jí byla katedrála vyrabována a mnoho skvostů zničeno. Jak „vybílili“ katedrálu kalvinisté v roce 1619, tedy poté, co byl Fridrich Falcký zvolen českým králem. Jak se znova a znova nedostávalo peněz na dostavbu chrámu, již měli v úmyslu údajně již Jagellonci (s. 18), ale doložitelně pak Habsburk Ferdinand I. (s. 21–22), jemuž v tom zabránil jednak onen velký požár z roku 1541, jednak i nutnost financovat stále nutnou obranu před Turky v Uhrách. Co všechno bylo zničeno za „puristické očisty“ chrámu na konci XIX. století. Atd. atd.

Jako pars pro toto je tato práce vlastně i kronikou přečasto zlých dob v dějinách národa českého.

Závěrem však i několik poznámek kritických:

Sice jsme konstatovali, že jde o odbornou studii, v níž má být dáno slovo především faktům (a ona sama, jak již také řečeno, nepostrádají emocionální náboj), ale toto platí jen z části. Zejména v předposlední kapitole, „Varhany Gerharda Grenzinga“ se autor často nebrání osobním svědectvím, empatickým projevům. Jenže ono by to ani jinak nešlo. Je snad nápis NÁROD SOBĚ v Národním divadle jen suchým faktem? Bylo by možno shromažďovat desítky miliónů Kč na nové svatovítské varhany bez emocionální angažovanosti donátorů? Snad jen v pár drobných případech mohl autor na emocích trochu ubrat. Tak např. když na s. 75 posuzuje Masarykův údajný „sen o husitském národě“, tedy zřejmě odpor vůči tradici římskokatolické, jímž ovšem byl především racionální, pragmatický antiklerialismus TGM, popustí příliš uzdu své zde sice nevyznávané, ale ani nepopírané římskokatolické víře. Autor také poctivě jmenuje nejrůznější přispěvatele, organizátory různých beneficí, díky nimž byla shromážděna potřebná suma peněz, jenže když jsme konfrontováni s onou řadou jmen jednotlivců a institucí, těžko se můžeme ubránit rozpačitému překvapení: tak trochu se vnucuje podezření, že onen slogan z Limonádového Joea, totiž „bídák, nebo hrdina, my jsme jedna rodina“, platí v české kotlině stále …

Další výtka se týká opačného extrému, totiž různých „organologických“ termínů, popisů škál varhanních rejstříků apod.: tyto pasáže nemusejí totiž být zcela srozumitelné ani profesionálním hudebníkům, ocenit je mohou snad právě jen oni „organologové“, varhanáři a varhaníci; laik zde jistě není s to prověřovat přesnost a správnost tohoto výraziva. Ale že to do knihy patří, o tom není pochyby.

A konečně, ale to již opravdu jen in margine, shledáno v publikaci o něco více sice malých, ale přece jen překlepů a chybných syntaktických vazeb, než je zdrávo. Tak např. s. 63: … i podle učitele na klavír… => … i podle učitele hry na klavír“; s. 75: … kvůli svému pohusitskému zaměření… => prohusitskému zaměření; s. 100: … nechaly se vyrobit tři chybějící nové zvony Dominik… => za chybějící se nechaly vyrobit tři nové zvony, Dominik…; s. 118: … ladění … muselo probíhat … v nočních hodinách, kdy je chrám uzavřený pro veřejnost až do půlnoci… => … v nočních hodinách, tedy až do půlnoci, kdy je chrám uzavřený pro veřejnost…

Tyto nedostatky jdou ovšem na vrub redakci této publikace a jistěže je bude možno odstranit v dalších vydáních, která by bezpochyby byla vítána. A to nejen proto, že zřejmě poprvé jsou takto zachyceny dějiny jednoho typu hudebního nástroje v jednom sakrálním prostoru v této zemi.