Jak asi zní hudba společenství, které žije uprostřed pouště? Nebo na ostrově ztraceném v Atlantiku? A co hudba na vesnici v nedozírné asijské stepi? I na to hledá odpovědi španělský spisovatel Víctor Terrazas ve své knize Atlas vzdálených zvuků.

Pomyslně v ní putuje po těch nejodlehlejších koutech naší planety, ba dokonce i dál, až na Měsíc, a zkoumá, jakou odlišnou podobu tam hudba může získávat, jak se podílí na budování identity tamních komunit a čím přispívá k jejich udržení. Podniká reportážní putování za zvukem, který dokáže orientovat v poušti, utěšit zvířata a budovat národy, i když jim třeba chybí vlastní území. Jeho výklad historického a sociálního vývoje dané lokality přitom bývá dost obšírný, takže někdy se k hudbě dostává až později.     

Kupříkladu u Sámů autor líčí masové sterilizace, jimž byli vystaveni i za sociálně-demokratických vlád. Do roku 1996 jich bylo ve Švédsku provedeno více než 230 000. Déle než tři století opovrhovaná sámská kultura však měla jednu mocnou zbraň: jojk. Tento typ zpěvu přežil po dlouhé generace navzdory zákazům, které na něj byly v průběhu dějin uvalovány: „Nemá tradiční melodickou výstavbu a opakováním vět se snaží vyvolat přítomnost ducha určité bytosti, ať už lidské, nebo zvířecí. Je odrazem sámské kosmovize a životní filozofie.“

Duchovní dědictví předků předávaly také zpěvy australských Aboridžinců, které jim navíc byly orientačními pomůckami při jejich cestách pustinou: „Zazpívej správnou píseň a ona tě převede přes poušť. Poztrácíš-li cestou slova, zemřeš.“ Dávné stezky předků spojují významné body na dálkových trasách. Tyto milníky, používané Aboridžinci k orientaci při jejich přesunech, nebývají zakreslené ani na běžných mapách. Ústní „mapy“ známé jako songlines, tedy cesty či stopy písní, které si Aboridžinci v podobě zpěvů předávají z generace na generaci, odkazují na jejich mytické předky, kteří prý kdysi putovali australskou krajinou a v písních pojmenovávali každé skalisko, strom nebo zdroj vody v rozlehlé poušti: „Každý zpěv tak odpovídá pouti, kterou v minulosti prošla některá z prvních mytických bytostí, jako Velký mravenec nebo Velký had. Kromě toho, že zpívané trasy napomáhají k udržení identity aboridžinského společenství, přinášejí i řadu zeměpisných informací o určitém úseku cesty, slouží ke komunikaci nejen s předky a stvořiteli světa, ale také s příslušníky sousedních komunit (k průchodu cizím kmenovým územím je třeba znát jejich část písně).“

Jinde hudba sloužila k záchraně životů zvířat, jako u mongolských pastevců na poušti Gobi. Když velbloudí matka porodí, může v důsledku stresu dojít k tomu, že mládě odmítne. Aby matku uklidnili a ta svého novorozence přijala, zpívají vedle ní pastevci své subharmonické melodie za doprovodu morin chuuru, tedy tradičního mongolského smyčcového hudebního nástroje.

Případně mohly písně pomáhat stmelení a synchronizaci pracovního kolektivu: kniha uvádí příklad velrybářských výprav. (Podobných případů, kdy hudba posilovala nějakou komunitu, by se přitom dalo jmenovat nepočítaně, včetně domácích: co pro český národ znamenala píseň Kde domov můj nebo pro mnohé obyvatele Jižního Města hip-hopová skladba Jižák.)   

Současně kniha sleduje, jak může hudba a kultura obecně cestovat tisíce kilometrů, překonávat hranice, spojovat národy a odolávat času, tedy vychází z lokální tradice, ale někdy má někdy až globální dosah. Třeba když rumba flamenca zdomácní v ujgurském Urumči v Číně. Ostatně k této kulturní globalizaci přispívá i samotná kniha, protože obsahuje QR kódy, takže si každý její čtenář vybavený chytrým telefonem může k příslušné kapitole pustit nahrávku hudby příslušného etnika. 

Naznačené přesuny mohou mít také sebezáchovný aspekt, například v Čínou ovládaném Tibetu: festivaly a koncerty konané v západních zemích vytvářejí celosvětové povědomí o problematice Tibetu a také umožňují soustřeďovat finanční zdroje ve prospěch různých protibetských organizací. I když zní třeba z New Yorku, „tibetská hudba byla a bude i nadále mocným prostředkem k utváření povědomí o kulturní identitě i o situaci, která v Tibetu vládne“.

Na některých ostrovech ohrožených stoupající hladinou oceánů, např. Tuvalu, může prý být zase řešením pro přežití kultury a jejích hodnot včetně hudby přenos do metaversa, tedy do počítačem vytvořeného virtuálního světa: „Aby budoucí generace Tuvalanů mohly vzpomínat na ostrovy svých předků v podobě, v jaké existují dnes, a mít alespoň virtuální místo, jež by mohly nazývat domovem.“

I když je kniha geograficky a etnicky nesmírně pestrá, o významu hudby vlastně pojednává skoro monotónně. Přitom bychom mohli s Timothym Ricem, profesorem etnomuzikologie na Kalifornské univerzitě, doplnit, že v některých dobách hudba slouží ovšem i k umlčování jiných skupin nebo k jejich provokování: mezi tím, kdy má posilovat identitu jedné komunity, ale útočí na komunitu konkurenční, může být dost tenká hranice. Například v Severním Irsku v šedesátých až devadesátých letech 20. století protestantští extremisté o svátcích prostřednictvím hlasité hudby pomyslně „vyznačovali“ území, které považovali za své, a oponenty tak v militaristickém stylu zastrašovali. Tzv. mučení zvukem používala po teroristických útocích z 11. září 2001 jako vyšetřovací metodu i armáda Spojených států. A co teprve slavný citát Woody Allena: „Nemůžu poslouchat tolik Wagnera… Začínám pak mít chuť dobýt Polsko.“ Zajímavé by tedy bylo pro doplnění sestavit i další svazky: hudba ve službách moci, ideologie a násilí.