Ti, kteří zírají na boty. Tak vzniklo slovo „shoegaze“, původně trochu posměšný název hudebního žánru spojeného s kapelami jako My Bloody Valentine nebo Slowdive.

Muzikanti se totiž při koncertech často dívali dolů na své boty, protože měli u nohou pedály a kytarové efekty během hraní neustále zapínali a vypínali. Žánr měl také českou variantu, jejíž krátký, ale pozoruhodný příběh popsal kulturní publicista Miloš Hroch v knize Šeptej nahlas: Český shoegaze mezi Východem a Západem.

Křižovatka světů

Reportérsky v ní líčí vzestup, mezinárodní ohlas a úpadek či rozpad kapel Toyen, Ecstasy of St. Theresa, Here, Naked Souls a Sebastians. Z netradiční perspektivy přitom přibližuje atmosféru devadesátek. Obecně připomíná, že během komunismu lidé nemohli vést veřejný duchovní život, po revoluci naopak nadpřirozeno zažívalo excesivní boom: „Ovlivnilo to také nezávislý rock, který si mystiku zvolil za kulisu a ornament, přičemž čerpal z lokálních zdrojů. Priessnitz z Jeseníků natočili alba inspirovaná čarodějnickými procesy v 17. století v regionu a Bratrstvo jezdilo koncertní turné po kostelech, klášterech nebo jeskyních.“ Zvláště porevoluční Praha byla křižovatkou různých světů: mystici, alchymisté a barokní andělé se mísili s veksláky, pašeráky a západními investory. A součástí toho všeho byly i zmíněné české skupiny, přičemž Ecstasy of St. Theresa se nikoli náhodou pojmenovala po barokním sousoší slavné španělské řeholnice a mystičky. Mimochodem popisem zmíněného Berniniho díla kniha začíná a následně Hroch vysvětluje souvislosti, totiž že shoegaze podobně jako barokní umění „milovalo hru se světlem nebo zrcadly – rozmlžoval jasné meze mezi hmotným a nehmotným světem ve zvuku“. Na kytary hráli tito umělci-vizionáři, „jako by se ani nedotýkali strun, a hudba díky pečlivě vystavěným zvukovým iluzím skýtala dojem impozantních prostorů“.

Autor dokonce neváhá citovat klasika českého „barokologického“ bádání, historika Zdeňka Kalistu, který dávnou epochu charakterizoval jako snahu „postihnout za viditelným světem, přístupným smyslům, druhý svět, jiný život, jinou prostorovost, jinou atmosféru“. Jen stěží najdeme výstižnější popis estetiky, o kterou shoegazeové kapely po mnoha staletích – znovu a jinak – usilovaly, komentuje to Hroch. A doplňuje i další, sekulárnější interpretace oceánských pocitů („stav absolutního splynutí s vesmírem, pocit sounáležitosti a blaženosti z rozpouštějícího se ega“), které shoegaze vyjadřoval/vzbuzoval, od spisovatele Romaina Rollanda přes Sigmunda Freuda až po J. Lacana.

Náraz na západní realitu

Jak přitom Miloš Hroch uvedl v rozhovoru s Pavlem Turkem, četba mystických spisů pro něj byla při přípravě knihy stejně důležitá jako četba manuálů na ovládání kytarových pedálů. Současně tak líčí i přízemní rovinu tehdejšího dění. Například skromné poměry, z nichž jeho protagonisté pocházeli (Jan P. Muchow z Ecstasy of St. Theresa vyrůstal v paneláku na Jižním Městě, kde rovněž vznikaly rané skladby zmíněné kapely). Na technické rovině shoegaze rozvracel tradiční způsoby zvukařské práce, což vedlo k častým konfliktům se zvukaři, které hudebníci zvláště v našem prostředí brali spíš jako nepřátele a překvapení pak byli vstřícnosti zkušenějších zvukařů v Británii. Tam ale také zmíněné české skupiny narazily na tvrdou ekonomickou realitu, a i když Ecstasy of St. Theresa měla dokonce v Londýně uzavřenou slibnou smlouvu na budoucí nahrávky, rozpadla se a ti členové, kteří se včas nevrátili do Česka, tam nadělali nemalé dluhy. (Na tamní byznys nebyli připraveni: když se jich před podpisem smlouvy v Anglii ptali, kdo je jejich obligátní právník, hudebníci na ně jen nechápavě koukali. Nerozvádí se, tak na co právníka, namítali.)

Pozoruhodně kniha líčí i mezigenerační poměry na zdejší hudební scéně: zmíněný žánr byl u nás jasně menšinový, takže byl lépe přijímán ve velkých západoevropských městech než většině těch našich a nadšení nebudil třeba ani i příslušníků předlistopadového undergroundu. V jisté hospodě prý tehdy Ivan Martin Jirous velebil svoji skupinu The Plastic People of the Universe, a když si kdosi dovolil namítat, že vznikají už i nové kapely jako Ecstasy of St. Theresa, dostal od Jirouse facku takovou, že „letěl přes stůl“. (V Británii byl místo toho výrazný aspekt třídní, jenž autor označuje jako snobství naruby: privilegovaní novináři vyčítali shoegazeovým kapelám, že nejsou dostatečně „working class“).

Rozpouštění hranic

Publikace celkově podává vrstevnatý portrét jednoho úzce profilovaného žánru, přičemž nechybí odkazy k beletrii (Kunderův vliv na Muchowa), pokusy s psychedeliky, ale také otevřenost přírodním živlům (do některých nahrávek se dostaly i autentické zvuky divokých zvířat nebo opravdové bouřky). V mnohém se tato hudba vznikající v době společenského rozvolnění a hledání nových identit pohybovala na pomezí: rozpouštěla hranice mezi tělem a zvukem, realitou a iluzí, spánku a bdělosti. Snad se i pokoušela slučovat protichůdné síly: „Maskulinní energii, která utlačuje, drtí kosti a spouští krev z ušních bubínků, s ženským elementem, který posluchačstvo unáší.“

Jak ve své recenzi nazvané Když jsme vyváželi mezihvězdný hluk konstatoval Petr A. Bílek, autor přitom nedává definitivní odpověď na to, jak krátký, ale intenzivní příběh zdejšího shoegaze celkově vnímat či uzavřít: „Byl skutečně tak silný a jedinečný, že dokázal takto rezonovat, anebo se jen svezl s dobovým západním zájmem o vše východoevropské, donedávna komunistické, a tudíž exotické a pozoruhodné? Byl to zájem o hudbu, nebo šlo o to, že ta hudba pochází z míst, kudy chodil Kafka a Havel? Byl fakt, že se pár českých kapel prosadilo na britské scéně, dílem náhody, štěstí, nebo logickým důsledkem? A dá se to vlastně brát jako úspěch?“ Ostatně uzavírat netřeba, vlna jeho obliby se v posledních letech vrací, podobně jako se periodicky vrací obliba baroka, kteréžto označení také původně vzniklo jako nadávka. V dnešní atomizované době může být četba této knihy pro leckoho objevná, pro různé čtenáře jinak: pro někoho v tom, co to je shoegaze, pro další, kdo to byla svatá Terezie z Ávily. Kromě jiného tak kniha pomáhá vnímat návaznosti či skryté paralely napříč odlišnými subkulturami, myšlenkovými světy a vzdálenými staletími. Citlivější povahy mohou oceánské pocity zaplavovat už jen čtenářské meditace nad těmito kontinuitami přes závratnou propast času.