Místo našeho rčení „Je to pro mě španělská vesnice“ říkají Němci vesnice česká. A právě slogan „Böhmische Dörfer verstehen“, který rčení hravě převrací, dominoval stánku Česko-německého fondu budoucnosti na letošním Frankfurtském knižním veletrhu, kde byla Česká republika čestným a hlavním hostem a kde se také konala řada českých akcí. A právě na zmíněném stánku byly představovány převážně české non fiction tituly.

Když přitom na počátku září debatovali Jan Němec a Miroslava Vallová v televizním pořadu Artzóna o českém hostování ve Frankfurtu, shodli se na výtce, že mezi oficiálně vysílanými autory jsou podreprezentováni zástupci oblasti non fiction – z pětasedmdesáti jen dva.

Ano, takto vyjádřený je ten nepoměr do očí bijící. A je také pravda, že kniha typu Kosatíkova Českého snění, která by komplexně představila české dějiny nebo to, jak o sobě Češi přemýšlejí nebo o čem sní, tam možná scházela. Nicméně zmíněná publikace prostě bohužel zatím nebyla přeložena ani do angličtiny, ani němčiny (jen do polštiny), Kosatík má v němčině pouze průvodce po Žďáru nad Sázavou a Zelené Hoře. (Pavel Mandys k tomu nedávno na Facebooku poznamenal, že hlavně Američané o českých fenoménech spíš napíšou sami, než by sáhli po překladu z češtiny.)

Při bližším pohledu ale zjistíme, že v rámci celého veletrhu bylo představeno českých non fiction knih nemálo, a to i historických, například překlad publikace Václava Havla Někam jsem to ukryl. A zvláštní pozornost byla věnována lidem, kteří obě kultury nějak propojovali, a místům, kde se výrazně setkávali či střetávali.

Michal Klíma mluvil o knize Praha má láska. Osobní průvodce pamětí a duší města (Littera, 2026), jejíž text se našel v pozůstalosti, konkrétně na disketách jeho otce Ivana Klímy. Souběžně vyšla česky, anglicky a německy, její autor v ní zdůraznil právě význam Prahy jako multikulturního centra a prostředníka hlavně, ale nejen mezi Čechy a Němci. V souvislosti s Karlovým mostem napsal, že právě „most se hodí jako symbol tohoto města v Evropě, jejíž dvě části nejméně od dob, kdy se zřizovaly základy mostu, hledají k sobě cestu. Východ a Západ. Byzanc a Řím. Rusko a zbytek Evropy.“ (Zmínit v této souvislosti musíme i to, že uváděny byly i non fiction knihy pro děti či mládež: Mosty Magdy Gargulákové zmiňující i jejich symbolickou dimenzi: most jako symbol naděje, proměny i lidského spojení. A dále Kolo. Dopravní prostředek budoucnosti Jindřicha Janíčka a Ondřeje Buddeuse, který do Frankfurtu také osobně na kole přijel.)   

Štěpán Kučera hovořil o své knize střípků z politické, kulturní i jeho osobní historie města Gablonz/Jablonec. V německých reakcích na její překlad zatím převažuje, asi nikoli překvapivě, téma německé minulosti Jablonce. Řada čtenářů, s nimiž měl Štěpán Kučera na prezentacích knihy v německých městech možnost mluvit, vzpomíná na své předky narozené v oblasti někdejších Sudet. Nedávno o knížce vyšel text v deníku Die Welt, kde autor, literární kritik Marc Reichwein, spojil minulost Jablonce s heslem letošní české výpravy ve Frankfurtu „Země na pobřeží“. S odkazem na jabloneckou bižuterii, která se vyvážela přes oceány mimo jiné v parníku jménem Gablonz, Reichwein napsal, že právě Jablonec je ukázkou propojení českých zemí se světem, což už v knize názorně tematizoval Kučera.

Germanistka Viera Glosíková uváděla svoji knihu Lenka Reinerová – Nekonečná přátelství. Kniha o poslední německy píšící autorce z Prahy, bohatě vybavenou originálními obrazovými dokumenty.  Mimo jiné mluvila o tom, že Reinerová u nás byla po desetiletí málo známá autorka, přestože jí několik knih vyšlo česky už před rokem 1989. Výraznější obrat nastal na počátku nového tisíciletí, kdy její dílo začalo soustavněji vydávat nakladatelství Labyrint. V Praze ji pak naopak údajně zastavovali lidé na ulici a děkovali mimo jiné za to, jak odvážně psala o svém boji s rakovinou.

V pořadu „Čeští německy píšící spisovatelé včera a dnes – od Rilkeho a Kafky přes Kische a Eisnera k Reinerové či Rudišovi. A nebo ještě dál?“ debatovali Jaroslav Rudiš, germanista Štěpán Zbytovský a česko-německá publicistka Alena Wagnerová s ředitelem Památníku národního písemnictví Michalem Stehlíkem o životě na pomezí dvou jazyků a kultur, o tom, jakými proměnami prošla v průběhu posledního století německy psaná česká literatura a co vůbec zbylo z někdejšího přirozeného paralelního soužití českého a německého živlu v současné literární kultuře. Michal Stehlík mimo jiné potvrdil, že v Památníku sbírají i německy psané dokumenty z českého území od 19. století po dnešek. Alena Wagnerová zase popsala, jak přepíná mezi oběma jazyky: při psaní odborného textu volí spíše němčinu, při intimnějším vyprávění češtinu – a mezi oběma jazyky „přepínala“ i během samotného projevu na pódiu. K čemuž dodával Jaroslav Rudiš, že němčinu někdy volí právě u bolestivých témat, kde potřebuje získat odstup. Wagnerová také měla v českém pavilonu vystavený překlad své knihy Literární reportáže, Štěpán Zbytovský zase německy vydanou publikaci Prag im | Feuilleton | in Prag (Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert (Böhlau, 2026).

Debatující se také shodli, že česká literatura by se neměla vnímat samostatně, je přirozenou součástí „evropského literárního moře“, jak říkal Rudiš. Střední Evropy v jiném, tělesnějším kontextu se dále týkala na veletrhu představovaná kniha S Wittgensteinem v gay sauně, texty na pomezí eseje, literárních reportáží a svébytného cestopisu od Vratislava Maňáka.  (Když moderátor Tino Dallmann knihu označil za reportáže, Maňák se zdvořile ohradil s tím, že preferuje kategorii eseje).

Samostatně v hlavním českém pavilonu uváděli autoři knihy, které zanedlouho vyjdou anglicky v nakladatelství Karolinum (v prestižní Václav Havel Series, jež má zajištěnou distribuci prostřednictvím University of Chicago Press): rusista Tomáš Glanc a filozofka a publicistka Tereza Matějčková. Glanc představil svoji knihu Souostroví Rusko ve válce proti Ukrajině. Kultura a kontexty 2022–2025, která přibližuje situaci současných ruských umělců, pro něž je probíhající válka všezahrnujícím „režimem kulturního pole“, ať už na ni nějak vědomě a explicitně reagují, nebo – a to mnohem častěji – nikoli. Debatoval s americkou historičkou Marci Shore, mimochodem manželkou slavného historika Timothyho Snydera. Ta se mimo jiné otevřeně přiznávala, že nemá odvahu soudit Rusy za to, jak se staví k Putinovu režimu, protože Američané dnes stojí před zkouškou v něčem podobnou, totiž jak obstojí ve vztahu k vládnoucímu režimu ve své vlastní zemi. Tereza Matějčková perfektní němčinou rozmlouvala o překladu své publikace Kdo tu mluvil o vítězství? Osm cvičení ve filosofické rezignaci s filozofkou Barbarou Schmitzovou. Už dříve vyšel německý překlad její knihy o Hegelovi, ale třeba i španělský výbor z jejích esejí. (A Tomáši Glancovi zase kniha Autoren im Ausnahmezustand. Die tschechische und russische Parallelkultur.)

Martin Janeček, který vybíral české non fiction autory pro Frankfurt, vysvětluje, že nebylo snadné najít německé intelektuální osobnosti, které by mohl k českým autorům přiřadit. Hlavně proto, že často cestují, veřejně vystupují i píší do médií a jejich pracovní program je obsazený dlouho dopředu. V kontrastu s tím připomněl, že čeští intelektuálové nemají tolik možností kupříkladu na rezidenční pobyty nebo jim chybí komunikační struktury k tomu, aby se mohli veřejně vyjadřovat, natož aby kupříkladu psali do zahraničních novin. I když ovšem existují výjimky, jako Miloš Hroch nebo Saša Uhlová. Takoví totiž potom mají i snadnější cestu při hledání zahraničního nakladatele.

Jak už bylo naznačeno, obecně se česká non fiction určená širšímu okruhu čtenářů do západních jazyků překládá málo. I když existují výjimky jako Tomáš Sedláček a Tomáš Halík, a další možná bude vydání anglického překladu obsáhlé Křesťanovy knihy Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění v nakladatelství Böhlau. (A leckteří vědci rovnou raději publikují v angličtině.)

Do německých médií, konkrétně do Frankfurter Allgemeine Zeitung, se nicméně před veletrhem podařilo proniknout básníkovi Petrovi Hruškovi a to dvěma eseji, mimo jiné o poezii jako způsobu, „jak nerozumět světu“. Text částečně mířil k podobným tématům jako kniha Matějčkové, například že je často lepší moudře rezignovat než se stresovat přehnanými požadavky na sebe sama. V Hruškově případě šlo o rezignaci na to, že složitý svět kolem nás ve všech aspektech a do všech detailů vůbec můžeme pochopit: „Člověk sužovaný neporozuměním může skončit v apatii nebo neustálé nervozitě, ale může také najít odevzdaný klid, setrvat v tichém úžasu a v určitých okamžicích tváří v tvář všemu tomuto neznámému propadnout i prudké extázi.“ Básník, esejista a literární historik vyzvedával sílu lidského ducha, který dokáže čelit nepochopitelností světa „s úctou a vyrovnaností“. Protože podle něj se „někde zde zakládá skutečné sebevědomí člověka, jeho odolnost, jeho schopnost neztratit nervy a zřejmě i jeho odhodlání žít dál“.

Ano, v mnoha oblastech našeho života je rezignace na to, že vše nebo vůbec něco pochopíme, doporučeníhodná, ale asi ne v případě našich vzájemných vztahů se sousedem, s nímž máme nejdelší hranici.  A v tom snad české hostování odvedlo ve vztahu k těm, kteří vůbec chtějí něco poznat, dobrou práci. Svoje rčení o české vesnici ale Němci kvůli tomu zřejmě nezmění, i když se o to (přeznačením na „španělskou vesnici“) podle nepotvrzených spekulací záměrně pokoušel samotný frankfurtský rodák a klasik Johann Wolfgang von Goethe.