Země, které se stávají hlavními hosty Frankfurtského knižního veletrhu, řeší svoji vizuální prezentaci různě. Ani v minulosti přitom nechyběly přírodní motivy: expozici Islandu roku 2014 dominovaly záběry vodopádů, gejzírů, sopek, skal a kamenů, Nizozemsko a Vlámsko se roku 2016 představilo scénou širokého mořského obzoru a pláže s křesly a lehátky, do kterých bylo možné se usadit nebo uložit. Letos se role hlavního hosta, poprvé v historii, chopila oproti oběma předchozím zemím zcela „suchozemská“ Česká republika, ovšem také tvůrci její prezentace – pro některé překvapivě – využili obraz moře. Motto expozice znělo Česko – země na pobřeží. Jindřich Ráftl ze studia JinJan, tvůrce konceptu, k tomu uvedl: „Idea Česka jako země na pobřeží od počátku dráždila naši představivost a nutila nás k zamyšlení, jak tuto utopii zhmotnit v prostoru a zároveň propojit se světem literatury.“

Český pavilon vyplňovaly oblé a měkké nafukovací objekty, které měly být „metaforickým zosobněním lidské imaginace“. Vidět v nich bylo možné leccos, vodou a větrem uhlazené kameny či skály, zuby, písečné hrady, zmutované přerostlé houby, či dokonce obludně nafouklé matrace. Na jejich dně je prý uzemňoval písek, kterého ale nebylo tolik, aby se na nich dalo sedět. Součástí expozice byly stylizované majáky, kde si návštěvník například mohl zvolit, jaké právě prožívá emoce, a umělá inteligence k nim přiřadila konkrétní české literární texty, a dále stěna o velikosti 6 × 3 metry, na kterou postupně šest autorek a autorů malovalo či kreslilo. S koncem dne se jejich dílo vždy znovu přetřelo, jako by ho smyl odliv či příliv.

Motiv moře průběžně vyplouval či vytryskával na povrch během mnoha akcí, kterých bylo jen během tohoto týdne 100 (plus deset výstav): představení nové platformy Českých center pro mezinárodní prezentaci české poezie současné mladé generace neslo název „NA MOŘE! Kam míří (současná) česká poezie?“. O moři se zmiňoval například spisovatel Martin Vopěnka v souvislosti se svým sci-fi románem Můj bratr Mesiáš líčícím svět postižený ekologickou krizí, ve kterém vysychají řeky, Češi se stěhují do Řecka a Skandinávci do střední Evropy. V debatě „Čapek, Ajvaz a budoucnost člověka“ se zase Michal Ajvaz dostal k Čapkovu románu Válka s mloky, kteří nejen podle něj byli alegorií nacismu a fašismu a lidstvo přišli ohrožovat právě z moře. Petra Klabouchová zase vzpomínala, že vyrůstala na Šumavě, kde je půl roku sníh a půl roku prší, takže snila o teple a moři.

Více metaforicky s pojmem „moře“ zacházela spisovatelka Radka Denemarková ve svém ostře sledovaném proslovu, který celý veletrh zahajoval: „Utápíme se v oceánu slov, která podvádějí sama sebe. Nikdo nenese v době lží, polopravd, dezinformací, propagandy, vymývání mozků a konspiračních teorií odpovědnost za to, co říká nebo píše… Literatura je náš ostrov v tomto oceánu. Ostrov humanismu, který nabývá na důležitosti v době, kdy převažuje konzumní racionalita a luxus povýšené lhostejnosti. Literatura nás může udržet nad vodou.“ (Už dříve psala Denemarková o motivu přímořských Čech, ovšem spíše v souvislosti s traumaty naší minulosti, vytěsněnými vzpomínkami „na moře deportovaných, vyhnaných a zavražděných lidí, jejichž skryté příběhy se týkají nejen dějin města Prahy a území Čech“.)

Komplexně téma představila performance „Kde, sakra, leží to české moře?“. Spisovatel, performer, sociální pracovník a literární kritik Ondřej Macl v ní spolu se spisovatelkou, překladatelkou, literární redaktorkou i multižánrovou umělkyní Annou Luňákovou uskutečnili pomyslnou plavbu „po nejrůznějších kulturně-literárních výskytech přímořských Čech“, od prehistorických Čech skutečně zaplavených vodou přes imperiální sny Čechů o vlastním přímořském území, Shakespearovu Zimní pohádku až k „produktivní nostalgii“ Ingeborg Bachmann.

Právě Ondřej Macl v nakladatelství Karolinum ještě tento měsíc vydá svoji přepracovanou disertační práci České moře, která téma prozkoumá skutečně do hloubky. Mimo jiné předvede, jak je moře či touha po něm v našem písemnictví překvapivě hojně frekventované. A to i u autorů současných, mimo jiné i těch, kteří na veletrhu vystupovali. Včetně největších „hvězd“ české spisovatelské delegace, nejen u Denemarkové, ale i Jáchyma Topola, který nechá praotce Čecha dojít až na mořské pobřeží, a Jaroslava Rudiše. V jeho dramatu Anschluss narůstá moc přírody a moře postupně zaplavuje pevninu: „Moře se jednou zase vrátí. A to mě vždycky uklidnilo. Nejdřív to zatopí Čechy a pak Sasko. Češi vždycky chtěli moře. A Sasové taky. Tak ho teď budou mít.“

Zatím ho ale fakticky nemáme. Volba tohoto paradoxního tématu vůbec nebyla špatná: můžeme v tom vidět až skoro cimrmanovskou sebeironii, ale také úspěšný pokus vytvořit prostor pro hravost a fantazii. Návštěvníky přilákal v hojném množství a získal i veřejnou chválu, například od historika Philippa Thera. Do němčiny bylo k příležitosti našeho hostování přeloženo 194 českých titulů. Nakolik takto získaná pozornost pro českou literaturu vydrží, to je otázka. Bude záležet na oficiálních českých institucích, zdali ve svém úsilí o podporu české literatury nepoleví a veletrhu využijí. V opačném případě bude nárůst zájmu jen přechodný a brzy jej jako na písečné pláži zahladí vlny, třeba i dříve, než se jako další hostující země příští rok představí Chile.