Útlá knížka Maxima Billera, u nás už dostatečně známého a překládaného židovsko-česko-německého autora, je na obálce označena jako novela, ale asi by jí více slušel jiný podnázev: literární silueta, momentka, skica. Útlá co do rozsahu a intenzivní co do vyprávění. Je dubnové odpoledne roku 1956 a Jiří Weil, v té době už znovu postaven mimo literaturu, unavený a nemocný, cestuje ze Židovského muzea domů. Situace nijak výjimečná, ba všední; tentokrát se mu však přihází epifanie: mysl se otevírá do široka a do hluboka a dostává v ní průchod vše minulé, čím prošel, co zažil: dávná traumata, dvě pronásledování (nacistické a komunistické). Jde o vyprávění značně odstředivé, o jakýsi proud – nikoli však toho druhu, jak ho v moderní literatuře ustanovili James Joyce a Virginia Woolfová. Ba ani ten hrabalovský, jenž na sebe bere podobu mluvené řeči a jejího rytmu. Je to proud bilanční, tedy takový, v němž hrdinova mysl zpětně hledá záchytné body vlastního života, leitmotivy.

Onen proud autor Weilovi jen propůjčuje. Billerovo vyprávění je formálně drženo v er-formě, leč takové, v níž se prostupují fakta s fikcí, rozhovory vyslovené nahlas s těmi, jež spustila hrdinova mysl, vnější s vnitřním, popisy s introspekcemi. Er-forma se zde tak často stává zamaskovanou ich-formou. Z opačné strany: ich-forma jako by stále hledala nějakou oporu zvnějšku – ve faktografické objektivitě, pozorovatelské neutralitě. Tak jak to ostatně činil i Jiří Weil ve svých prózách.

Jedním z leitmotivů je Julius Fučík, svého druhu Weilův blízký přítel, posléze velký ideový odpůrce. K jejich rozkolu došlo v důsledku zcela protikladného vztahu k Sovětskému svazu. Z Fučíka se posléze stala komunistická ikona, Weila dějiny odvály kamsi na okraj, skoro do zapomnění. Jeho mysl vede s autorem Reportáže psané na oprátce imaginární rozhovor; a vede ho z pozice outsidera. Fučík je ten, kdo „psal k milionům“, zatímco Weil se vidí jako „samolibý, osamělý maloměšťák“. Ano, nelze v tom nezaslechnout ironii, takovou smutně hořkou, židovskou, v níž nepřímo zaznívá to, co Fučík kdysi napsal o Weilově románu Moskva hranice, nazvav ho „pavlačovým románem o Moskvě“. Vedle Fučíka tu ožívá i Ladislav Štoll, jenž kdysi s oběma tvořil nerozlučnou trojici: „Tehdy v Moskvě jsi mi dokonce zachránil život, v těch krvavých dnech a týdnech v zimě 1935, když na mě v Kominterně i u nás v československém zahraničním nakladatelství ukazovali a křičeli, že jsem se podílel na vraždě Kirova.“ I on ho však, v době, kdy třímal kormidlo moci, ocejchoval jako buržoazního dekadenta.

Je to výpověď o člověku, který třebaže se několikrát vymanil z chřtánu smrti, ví, že se nenarodil pod šťastnou hvězdou. Být šťasten mu nejde. Jaksi to ani neumí. Možná by i chtěl, ale vlastně ani tím si není tak úplně jist. Toto tíživé vědomí prostupuje celou knihu. Obrazy a situace se ve Weilově mysli skládají podle logiky jakési osudové tíže či ještě spíše melancholické nejistoty. Jedním z klíčových slov Weilova vypravěčského proudu je příznačně únava. Tak rád by někam patřil, ale jediný přístav, který mu tohle umožňuje, je smrt.

Knihu ústrojně dotváří dvanáct fotografií (pražské momentky) samotného Billera, o nichž překladatelka soudí, že „je to materiální stopa něčeho, co už vlastně není“. Vzniká tím jakýsi literárně-typografický gesamtkunstwerk. Skutečně povedený knižní artefakt. I literární.