Švédsky píšící finská spisovatelka Maria Turtschaninoff navštívila letos v říjnu na pozvání Skandinávského domu festival Dny Severu, kde představila svůj román Usedlost (Arvejord, 2022; česky vydalo Argo v r. 2024) možná trochu překvapivě coby knihu především o lásce – v různých podobách mezi lidmi, ale zejména mezi člověkem a přírodou. Děj románu se rozpíná do šíře zhruba čtyř set let a jeho středobodem je Nevabacka, odlehlá usedlost v lesích a mokřadech západofinského kraje Pohjanmaa (švédsky Österbotten), jíž v průběhu staletí prochází řada nezapomenutelných postav.

iLiteratura: Ještě před Usedlostí jste se ve světě proslavila fantasy romány pro mládež o dívce jménem Maresi, čeština je snad poslední jazyk, ve kterém série zatím nevyšla. Bylo pro vás těžké opustit svět Maresi a začít s něčím úplně novým, napsat historický román věnovaný finskému kraji Pohjanmaa?
Maria Turtschaninoff: Nemám pocit, že bych Maresin svět opustila. Napsala jsem o něm pět knih a rozhodně si myslím, že časem přibydou další.

Ale než jsem začala psát Usedlost, pracovala jsem na úplně jiném young adult fantasy románu, jenže to k ničemu nevedlo. Nedařilo se mi tu knihu dát dohromady tak, aby fungovala. Bojovala jsem s tím rok, až to pro mě nakonec byla jen dřina. Usoudila jsem, že to asi znamená, že mám napsat něco jiného. Ale co? K odpovědi jsem se musela propsat. Vytvořila jsem hromadu textů, které s Usedlostí nijak nesouvisejí, jen abych vypátrala, co ze mě doopravdy chce ven.

iLiteratura: Takže Usedlost vznikla z jakési tvůrčí krize.
Maria Turtschaninoff: Ano, a teď mám další, vlastně mám pořád nějakou krizi. Pokaždé ale vypadá trochu jinak.

iLiteratura: Máte v současnosti nějaký rozpracovaný projekt?
Maria Turtschaninoff: Ano, píšu v jednom kuse. Teď jsem se zase vrátila víc k psaní pro mladší čtenáře. Před dvěma lety vyšla kniha s názvem Mantikoran a na příští rok chystám další podobný trochu horor pro mladší čtenáře, který se bude jmenovat Cecilia.

iLiteratura: Kapitoly Usedlosti jsou psané ve velmi rozmanitém ladění, každá z nich se věnuje jiné postavě. Dokážete si představit, že byste o některé postavě z Usedlosti napsala celý román?
Maria Turtschaninoff: V téhle chvíli spíš ne. Usedlost stála na tom, že jsem pokaždé z života určité postavy vybrala jeden okamžik. Jistě by se toho o nich dalo napsat spoustu, ale pořádně nevím, k čemu by to směřovalo.

Mám hodně materiálů z rešerší k Usedlosti. Ráda bych je k něčemu použila, ale myslím, že z toho případně vznikne něco úplně jiného.

Co si počít s tím domem

iLiteratura: Usedlost začíná a končí tím, že je nutné učinit zásadní rozhodnutí týkající se budoucnosti rodinného dědictví. Musela jste podobné rozhodnutí učinit i vy sama, vycházela jste tu z vlastní zkušenosti?
Maria Turtschaninoff: Částečně. Zdědila jsem dům po mamince, ovšem nebyla to stará usedlost, jen deset let starý dům stojící na rodovém pozemku v Pohjanmaa. Neležela na něm taková tíha historie, ale přemýšlela jsem, co si s ním počít, když je tak daleko od místa, kde bydlím, s rodinou jsme tam moc nejezdili a nemám k němu silný vztah.

Nakonec jsme si k němu ale vztah vytvořili. Po maminčině smrti jsme tam začali slavit Vánoce. Byla jsem tehdy hodně nešťastná a nechtělo se mi zůstávat u nás doma, kde jsme dřív slavili s maminkou. Proto jsem si řekla, že pojedeme do jejího domku a nebudu muset tolik přemýšlet o tom, jaké to bývalo u nás. Slavili jsme Vánoce několik let tam, a když jsem si pak připadala připravená začít slavit zase doma, moje rodina řekla: Chceme do Pohjanmaa! Vánoce se přece slaví tam!

iLiteratura: Ve Finsku asi bude mnoho odlehlých usedlostí jako Nevabacka. Jak to s nimi vypadá? Bývají často opuštěné?
Maria Turtschaninoff: Mnoho z nich je opravdu prázdných. Ve velkých finských novinách Helsingin Sanomat vyšla o opuštěných statcích celá série článků. Mladí lidé se sice do jisté míry vracejí z měst, kde studují, a chtějí zakládat rodiny zase doma. Ale ne každý to zvládne a mnozí si raději postaví nový dům. Takže když projíždíte Pohjanmaa i jinými oblastmi Finska, opravdu vidíte spoustu opuštěných stavení.

iLiteratura: Zmínila jste už, že jste při psaní Usedlosti hodně rešeršovala. Můžete tuto část práce na knize přiblížit?
Maria Turtschaninoff: Bylo to zajímavé období. Na knize jsem pracovala během covidové pandemie, kdy byly archivy zavřené. Do knihoven se nesmělo, ale materiály jste si mohli objednat a odnést domů. Objednávala jsem tedy hory materiálů. Nejsem historička, takže mě to docela zahltilo. Ze začátku jsem nevěděla, kudy do toho. Co je důležité? Co potřebuju vědět?

Vykrystalizovalo to tak, že jsem si četla hodně o finské historii, protože jsem cítila, že si ji potřebuju osvěžit. Pak o dějinách Pohjanmaa a okolí města Kokkola. Potom jsem si uvědomila, že potřebuju nastudovat spoustu praktických věcí: o zemědělství, chovu zvířat a podobně. Četla jsem třeba doktorskou práci na téma, jaká jména se v 16. a 17. století dávala kravám, koním a psům na finskošvédských statcích. Četla jsem i hodně životopisů a všechny publikované deníky z té oblasti, které jsem dokázala najít. Nebo pojednání o lesních sobech. Na internetu jsem pročítala staré noviny, pouštěla jsem si dokumenty o pálení dehtu a podobně.

Svým způsobem to byla svoboda, neprováděla jsem historický výzkum. Nepřistupovala jsem k tomu systematicky, vybírala jsem, co mi připadalo zajímavé. Hodně jsem se zaměřovala na vztah mezi člověkem a přírodou.

iLiteratura: Vycházela jste i z rodinných vzpomínek – můžu v rozhovoru uvést vaše vysvětlení jedné trochu záhadné zmínky v románu, kde je řeč o „Holicím kameni“? Napsala jste nám překladatelům, že je to takový vtípek pro zasvěcené: u silnice ke statku, kde vyrostl váš dědeček, stojí kámen zvaný „Holicí“. Říkávalo se totiž, že cesta ze statku do kostela je tak dlouhá, že v polovině u kamene se muži musí zastavit a znovu se na bohoslužbu oholit.
Maria Turtschaninoff: Ano, používám v knize různé takové drobnosti. Třeba když v jedné kapitole Usedlosti postava tvrdí, že na ni někdo poštval hady. V jednom místním archivu jsem našla zmínku o tom, že jistý rok se v okolí hadi neuvěřitelně rozmnožili. Na malém území se jich našly stovky. Takovéhle detaily pak poupravím do knihy.

Nebo v jistém lokálním časopise z oblasti, odkud pocházel můj děda, vyšla čísi vzpomínka na dávné vyprávění o válce z let 1808–1809 a na to, že přišel Rus, vypálil statek a strýce vypravěčky si odvedl jako průvodce. Strýce pak už nikdo nikdy neviděl, nedozvěděli se, co se s ním stalo.

iLiteratura: Takže to nedopadlo dobře jako v pasáži, kde jste motiv použila… Právě díky takovýmto detailům každopádně vaše vyprávění působí tak věrohodně. Máte vy sama v knize oblíbené postavy? Mně z nějakého důvodu obzvlášť utkvěly Kristiina a Sofie, obě manželky sedláka Arna.
Maria Turtschaninoff: Všimla jsem si, že mi obzvlášť přirůstají k srdci ty, které vyprávějí v první osobě. Jako Alina nebo Stina. Stina je navíc přibližně ve věku mé maminky. A pak ještě Kukačka Otylka. Děti nebo mladí lidé mi bývají zvlášť blízcí, když o nich píšu.

Hodně překvapivou postavou byl pro mě Ant. Psala jsem totiž během pandemie a byla jsem pořád doma. Potom se to trochu uvolnilo a člověk mohl ven, takže jsem se ubytovala v hotelu hned vedle místa, kde bydlím, abych mohla nerušeně psát. A tam text vznikl skoro jako cvičení. Neměla jsem s ním žádné plány. Ale objevil se Ant a kreslil si svoje mapy. Byl opravdu mimořádný a bylo skvělé ho najít, takovou speciální postavu, odlišnou od všech ostatních.

Psát o těch, kdo nevytáhli do války

iLiteratura: Usedlost byla přeložená do 20 nebo 30 jazyků včetně čínštiny. Jak kniha funguje v různých kontextech?
Maria Turtschaninoff: O tom, jak tento román čtou čtenáři v různých zemích, se ke mně ne vždy dostanou zprávy. Ale psala jsem jej poté, co se práva na mou fantasy sérii prodala do více než třiceti zemí. Myslela jsem si, že Usedlost se tolik prodávat nebude, protože je hodně severská, snad by mohla vzbudit zájem v dalších severských zemích, ale jinde určitě ne. Nestačila jsem se divit, když byl první zemí, kam moje agentura prodala práva, Ázerbájdžán. Postupně mi došlo, že i přes tu „severskost“ vyprávím o hodně univerzálním tématu. Všichni odněkud pocházíme. Všichni k tomu místu máme nějaký vztah. Ať už je to místo, kde žijeme, nebo třeba rodný dům, který jsme ztratili.

V mnoha směrech je to moje nejosobnější kniha. Říkám si, že čím osobnější se odvážíte být, tím víc se dotknete lidských otázek, nad kterými přemýšlejí všichni. Pokud jde o reakce v recenzích, mám pocit, že v různých zemích lidé vidí v románu totéž. Stejné myšlenky týkající se domova, místa, vztahu k přírodě, která je pro nás tak důležitá. Vnímají, že je v textu hodně temnoty, ale i naděje.

iLiteratura: Mimochodem, tady v Česku neznáme finské dějiny zvlášť dobře, ale dost známá je občanská válka bílých proti rudým. Proč v knize nehraje tak velkou roli?
Maria Turtschaninoff: Nad tím se pozastavili i moji finští redaktoři. Tahle válka ale zasáhla různé oblasti Finska různě intenzivně. Například Tampere velmi, jižní Finsko také hodně. Naproti tomu Pohjanmaa, alespoň podle mých rešerší, nepostihla tak zásadně, nedošlo tam k bojům. Takže se v knize dočteme právě to, že někteří byli někam posláni, nějakou dobu válčili a vrátili se. Určitě se zkušenosti lišily u různých společenských vrstev, ale zřejmě tato válka byla tomuto kraji přece jen trochu vzdálenější. Zatímco pro jiné části Finska šlo skutečně o nesmírně traumatizující a zásadní události. Například teď bydlím poblíž strašného vězeňského tábora v Dragsviku, kde zahynula spousta rudých.

iLiteratura: Vaše kniha tedy realisticky zachycuje, jak občanská válka zasáhla sedláky v Pohjanmaa.
Maria Turtschaninoff: O to jsem se snažila. Zároveň se tím trochu vztahuju ke starší finské literatuře pojednávající o finských dějinách, v níž se velice často píše právě o válkách. Já jsem chtěla psát i příběhy těch, kdo nevytáhli do války, nýbrž zůstali doma. Dějiny sestávají i ze spousty jiných věcí, než jsou války, třebaže ty často dominují.

iLiteratura: Neuvažuje se o zfilmování vašeho románu?
Maria Turtschaninoff: Bohužel zatím ne. Bylo by to hezké. Ale finskošvédských filmů se točí málo, není na to moc peněz. Takže by film musel být ve finštině, jenže tam se asi spíš nabízí sáhnout po dílech finskojazyčných autorů. Finskošvédští tak trochu propadávají sítem.

Kultura jako luxus

iLiteratura: V České republice aktuálně probíhá zásadní debata o státní podpoře kultury, protože nový ministr v podstatě rozkládá celý dosavadní systém.
Maria Turtschaninoff: Ve Finsku se děje totéž. Máme teď vládu, která je toho názoru, že kultura je luxus a je třeba jí sebrat všechny peníze.

iLiteratura: Mě by v té souvislosti zajímalo, jestli se uživíte psaním a nakolik jsou pro vás důležitá stipendia či granty.
Maria Turtschaninoff: Jsou pro mě životně důležité, bez stipendií bych zejména jako švédskojazyčná spisovatelka ve Finsku nemohla pracovat. Píšu v minoritním jazyku v zemi, která má navíc vysokou DPH na knihy. Finský stát získává z každé prodané knihy víc než já jako autorka a lidi si v důsledku toho knihy příliš nekupují. Kromě toho je tu celé to peklo se streamovacími platformami typu Storytel, kde si můžete stahovat libovolné množství knih za devět eur měsíčně a spisovatelé z toho prakticky nic nemají. Takže stipendia jsou pro mé psaní naprosto rozhodující.

iLiteratura: Nedá mi to, abych se ještě nezeptala na vaše příjmení. Máte i ruské kořeny?
Maria Turtschaninoff: Rodiče dědečka z otcovy strany uprchli během revoluce z Ruska do Finska. Ale o jejich příběhu skoro nic nevím, zemřeli, když jsem byla malinká, takže jsem se nemohla na nic zeptat.

iLiteratura: Takže žádný materiál na další knihu.
Maria Turtschaninoff: Neumím rusky, ani můj tatínek neuměl, proto bych tam těžko mohla dělat nějaký výzkum. A v současnosti by to asi ani nebyl dobrý nápad.

iLiteratura: Moc děkuji za rozhovor.