Nizozemsko očima křehké Íránky
Odpoutání se od minulosti, nový začátek v odlišné kultuře, srdce toužící po čisté lásce a hledání sebe sama. To vše nabízí prvotina nadějné íránsko-nizozemské spisovatelky.
Na začátek je důležité říci jedno. Překlad jakékoliv knihy z íránské literatury do českého jazyka, i té exilové, je malým svátkem. Pokud bychom si sestavili žebříček nejopomíjenějších literatur, ta íránská by bezpochyby zaujímala přední příčky. Samozřejmě se najdou výjimky – například antologie povídek Tři kapky krve od velikána perské literatury Sádeka Hedájata, antologie Hledání pravdy a krásy, jež obsahuje texty od zoroastrijské Avesty přes povídky a básně klasiků jako Ferdousí, Chajjám, Sá’dí či Háfez po moderní spisovatele v nesmrtelných překladech Jiřího Bečky. Čas od času se objeví překlad moderních básní v některém literárním periodiku, ale kompletní sbírka kteréhokoliv z velkých básníků (Ahmad Šamlú, Forúgh Farrochzád nebo Sohráb Sepehrí) v češtině stále chybí. V případě Sholeh Rezazadeh sice můžeme mluvit o literatuře nizozemské (autorka píše své knihy v nizozemštině), ale jejím původem i tématy, kterým se věnuje, ji nesporně lze řadit vedle dalších úspěšných exilových íránských autorů, jako je Kaveh Akbar, Sholeh Wolpé nebo Solmaz Sharif. Tři zmínění autoři sice nejsou českému čtenáři zatím k dispozici, ale překlad exilové literatury se těší většímu zájmu a máme díky tomu k dispozici například slavný komiks Persepolis od nedávno zesnulé Marjane Satrapi (rozhodně se nesmí zapomínat ani na její další fenomenální díla, například Kuře na švestkách a Šitíčko), Jak jsme v Teheránu četli Lolitu od Azar Nafísí nebo Dům u mešity dalšího Íránce žijícího v Nizozemsku, Kadera Abdolaha.
Nebe je pořád fialové (De hemel is altijd paars) je autorčiným prozaickým debutem. Sholeh Rezazadeh se narodila v roce 1989 v Tabrízu, kde vystudovala na přání rodičů medicínu, lékařské profesi se ale nikdy nevěnovala. Írán opustila kvůli budoucímu manželovi a natrvalo se usídlila v Amsterdamu. Po šesti letech v Nizozemsku se dočkala vydání svého prvního románu a stala se spisovatelkou na plný úvazek.
Fialová obloha a osudy křehké Arghaván
Ocitáme se v obchodě s věcmi z druhé ruky, který vede hlavní hrdinka Arghaván. Samotný obchod je jistým obrazem reflektujícím její povahu – citlivá duše, která upřednostňuje hloubku před povrchností a jednoduchou krásu, váží si každé věci a dává jí druhou šanci na život. Nevíme, jak dlouho obchod v Amsterdamu provozuje, jak se dostala zrovna na toto místo, ani co ji vlastně vedlo k opuštění Íránu. Jedno je ovšem zřejmé. Nacházíme se v přechodové fázi jejího života. Arghaván nemá v novém městě přátele, pouze stálé zákazníky, s nimiž ale nemá bližší vztahy. Není ani příliš jasné, zda ji brzdí plachost, strach užívat nový jazyk, který ale ovládá bez zjevných obtíží, či kulturní rozdíly.
Vše změní příchod zákazníka Johana, jenž shání kazetový magnetofon, kterým by mohl nahrávat zvuky stromů. Naše hrdinka ihned cítí spřízněnost s Johanovým viděním světa. Sama obdivuje stromy rostoucí před obchodem, které mají pro celý příběh jistou symboliku. V ten samý čas se začíná sbližovat se stálou zákaznicí Annou, jež se stává její první nizozemskou přítelkyní, a na scéně se objevuje nová postava, hudebník Mees. Arghaván k Meesovi téměř okamžitě vzplane hlubokou láskou.
Jak putujeme pomalými dny v bazaru a hrdinka se postupně snaží pronikat do amsterdamské společnosti s přítelkyní Annou, tráví čas rozhovory s Johanem a romanticky se sbližuje s Meesem, vracíme se ve vzpomínkách do Arghavánina dětství v severoíránském městě Tabríz. Sledujeme její silný vztah k otci, o poznání méně idylický vztah s matkou a posléze jsme svědky postupného pádu otce do temnot, kam jej stahuje závislost na opiu, a následného rozpadu její rodiny.
Potěší, nebo zklame – záležitost očekávání
Ač je kniha plná smutku a bolesti, díky citlivému jazyku a čtivému překladu Blanky Konečné zároveň působí jako tzv. feel-good literatura. Jazyk je často velmi poetický, což pro čtenáře znalé íránské literatury není překvapením. Ostatně autorka se kromě beletrie věnuje i psaní poezie (v nizozemštině i perštině) a v knize zmiňuje jeden z pravdivých kulturních stereotypů: „…všichni Íránci jsou básníci“ (s. 51).
Čtenář, který by hledal íránskou exilovou knihu kritizující současný systém, bude zklamaný. Rezazadeh sice vypráví příběh Íránky, která emigrovala do Nizozemska, nedozvíme se ale proč a kniha je silně apolitická – nebudeme-li tedy vnímat jako politické, když Arghaván navštěvuje přítelkyně z dětství a jediné, po čem celou dobu v Amsterdamu touží, je nakupování, protože „v Íránu ty věci nesežene“.
Stejně tak čtenáři autorka neposkytuje příliš hluboký vhled do dětství v Íránu a vítr z hor kolem Tabrízu jej sice ovane, ale nepřenese ho do barevných rušných uliček a neutkví na něm půvab a melancholie této osobité země a místních kultur.
Nebe je pořád fialové je spíše příběhem o hledání identity a svého místa v odlišném kulturním prostředí, přijímání a odmítání nového a neznámého, hledání lásky a souznění a v neposlední řadě o smutku a zármutku nad ztrátou. A bude-li k němu čtenář takto přistupovat, dostane se mu citlivě zpracovaného vyprávění s typickou íránskou poetikou a citem pro volbu slov i s jistou „záhadností“, kdy na mnoho otázek musíme najít odpovědi my sami.
iLiteratura vás potřebuje
O literatuře a o knihách máme přehled – chcete ho mít taky? Podpořte nás.
Radíme vám, co číst. Hodnotíme knižní novinky. Povídáme si s těmi, kdo je píší. Pomáháme dobrým knihám, aby se dostaly do rukou dobrých čtenářů a čtenářek.
Zabezpečeno darujme.cz
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.