Po třech knihách – Roky, Paměť dívky a Mladík. Událost – vydalo letos brněnské nakladatelství Host další svazek próz francouzské spisovatelky Annie Ernaux, držitelky Nobelovy ceny. Téměř faktografický způsob, jímž autorka ve svých autobiografických románech zobrazuje sociální témata na pozadí vlastního života, ovlivnil celou řadu francouzských autorů – o Ernaux jako svém literárním vzoru mluví například Didier Eribon či českému čtenáři dobře známý Édouard Louis. Autorem překladů prozaických textů Hanba, Zamrzlá žena a Mám kolem sebe pořád tmu je Tomáš Havel.

V kratších prózách Hanba a Zamrzlá žena, které v originále vyšly v osmdesátých a devadesátých letech, popisuje autorka dospívání v dělnickém prostředí v poválečné Francii a později vlastní zkušenost s postavením ženy v 60. a 70. letech 20. století. Třetí text, Mám kolem sebe pořád tmu, tvoří deníkové zápisy mapující poslední tři roky života spisovatelčiny matky, jež kvůli zhoršující se Alzheimerově chorobě strávila v léčebně.

Najednou je všechno naopak

Zápisky z návštěv jsou opatřené datací poukazující na jejich nepravidelné rozestupy. Zachycují matčinu psychickou i fyzickou proměnu, ztrátu kontroly nad vlastním tělem a rostoucí závislost na druhých. Ernaux mimo jiné přepisuje úryvky rozhovorů, které s umírající matkou v nemocnici vedou. V jednotlivých větách, které matka pronáší, a ve výjevech, jež se jí při jednotlivých setkáních naskytnou, se spisovatelce připomínají útržky jejího dětství. Scény z léčebny často působí jako pokroucené opakování minulosti – matka reprodukuje chování dítěte („Když už měla dost briošky, schovala ji pod sukni. Jako malá jsem si schovávala do kalhotek bonbony, které jsem kradla v našem obchodě.“), dospělá Annie Ernaux na sobě naopak v určitých chvílích pozoruje podobnost s matkou, tak jak si ji pamatuje ze svého dětství.

V jednom ze zápisů si poznamenává: „Je velice neklidná, neustále se snaží vytrhnout příčku z kolečkového křesla. Její násilné chování mi připomíná, že se tak chovala vůči všemu, včetně mě. Děsí mě, znovu mám před sebou obrázek brutální, neoblomné ,zlé‘ matky.“ Avšak v době, kdy osmnáctiletá Annie trpěla bulimií, pro ni tato „zlá“ matka byla jediným útočištěm.

Ambivalentnost pocitů, které Ernaux v přítomnosti matky prožívá, je zde patrnější než v jiných autorčiných prózách. Stejně tak i pro autorku typické „ploché“ psaní tentokrát nabývá hluboké emotivity. Fyzické obnažení nemocné matky v textu probíhá současně s jejím „obnažením“ psychickým. Nemocí způsobená ztráta kontroly, zábran či „filtru“ odhaluje matčin charakter, veškerou její tvrdost, vzdor i bezmoc. Právě díky tomu si Ernaux může uvědomit vlastní pocity, stud, obdiv, odpor i potřebu blízkosti a obrovskou lásku k ženě, která ani na chvíli nezmizela z jejího života a s níž je její vlastní identita hluboce provázaná – píše o matce, přitom ale píše o sobě. A když se zamýšlí nad sebou, nevyhnutelně vždy dospěje ke své matce. Mám kolem sebe pořád tmu je ze tří próz této knihy nejintimnější. Jednak tematicky, jednak i díky rozhodnutí ponechat zápisy v původní deníkové formě.

Matky, maminky a manželky

„Křehké a vzdušné ženy, víly s hebkýma rukama, jemná vanutí v domě, z nichž se v tichosti rodí řád a krása, ženy bez hlasu, ve všem podřízené ženy – ať hledám, jak hledám, takové ženy v krajině svého dětství nenacházím.“ Tak začíná Zamrzlá žena, prostřední a nejvýraznější text knihy, jehož dějová linka se rozpíná od autorčina dětství po dospělost, od dívčí svobody k „navléknutí ohlávky“, již pro ni představovalo manželství.

V autobiografickém vyprávění do popředí vystupují ženy. Nejprve spolužačky z katolického lycea, přísné profesorky a především autorčina matka, která své dceři vštěpovala, že cesta ke svobodnému životu vede přes vzdělání. Rázná, neústupná žena, odporující všem představám o tiché pečující hospodyňce, je pro desetiletou Annie vzorem. Brzy ale budoucí spisovatelka podléhá vlivu milostných románů, časopisů, slov populárních písní, které znějí z rádia. Napodobuje chování spolužaček a poprvé se na své tělo dívá pohledem mužů. Později je ovlivněna novými vzory, mezi jinými Simone de Beauvoir. Potřebu být pro muže stále žádoucí však začíná přesahovat přesvědčení o tom, že je pro ni nezbytné najít sobě rovného partnera. Dokud nejsou svoji, Philippe ji v jejích kariérních ambicích podporuje, avšak se svatbou, založením společné domácnosti a narozením dítěte je mladá žena najednou proti manželově představě o jejím postavení a povinnostech bezbranná. „Matka si naivně myslela, že vzdělání a dobré povolání mě uchrání úplně před vším, včetně moci mužů.“

Když Zamrzlá žena v roce 1981 ve Francii vyšla, text pro mnohé pojmenovával sdílenou a žitou zkušenost. Tím, jak spisovatelka popisuje manželství jako „past“ nebo ukazuje rozpor mezi vzděláním a tradiční rolí ženy, zosobňuje zásadní otázky druhé vlny feministického hnutí, která se v 60. a 70. letech ve Francii vzedmula. V roce 2025, kdy kniha vychází česky, působí text však spíše jako doklad jedné doby. Více než čtyřicet let od svého vzniku vyznívá s menší naléhavostí, protože velká část otázek, které Ernaux formulovala, se již stala součástí veřejného diskurzu.

Jakou moc mají věci

Výborně a stále aktuálně je však v Zamrzlé ženě zachycena moc populární kultury, stejně tak jako kult věcí, přičemž obě složky v tomto případě přispívají k formování ženské identity. Texty písní Jacquese Brela, Charlese Aznavoura a mýdlové opery definují milostné vztahy na střední škole. Zboží v katalozích nepředstavuje pouze předměty, nýbrž i představu o ideálu životního stylu. Malá Annie si jeho prohlížením „nakupuje“ idealizovanou dospělost. O mnoho let později, jako vdaná žena, sleduje nově vybavenou domácnost a uvědomuje si, že s každým novým kusem nábytku přibývá další povinnost – starat se, udržovat, dohlížet. Spotřeba se proměňuje v závazek, v další aspekt role, do které žena vstupuje bez možnosti úniku. Annie Ernaux tak aktualizuje myšlenky, které před ní velmi přesně popsal Roland Barthes ve slavné knize Mytologie (fr. 1957, č. 2004).

V Hanbě, prvním z textů, naopak předměty autorce slouží k rekonstrukci vlastních vzpomínek na rok 1952. Spouštěčem je den, kdy se její otec pokusil zabít její matku, 15. června 1952. „První přesné datum, které si z dětství pamatuji,“ píše Ernaux. Na základě fotografií, předmětů, novinových článků či dobových časopisů se spisovatelka snaží rozpomenout na dobu, která události předcházela, i na měsíce, které po ní následovaly, protože chce porozumět tomu, co jejího vždy klidného a milujícího otce k takovému činu vedlo. Podrobné vzpomínání na krámek rodičů, dělnickou čtvrť, kde bydleli, i prostředí katolické školy ale autorku vede k připomenutí si všudypřítomného pocitu hanby, který okolo svého dvanáctého roku života začala cítit: za svůj původ a za své rodiče, jejichž chování a mluva ho prozrazovaly.

Spisovatelka mezi pocitem hanby a otcovým činem hledá skrytou souvislost, což vysvětluje její urputné analyzování vzpomínek. Tentokrát se však tento proces projevuje určitou rozbředlostí. Po několika desítkách stran si čtenář uvědomuje, že autorka stejně žádné definitivní vysvětlení otcova činu nenabízí. Po silném začátku tak následuje stále podrobnější inventarizace vzpomínek, která v závěru vyznívá poněkud naprázdno.

Jazyk je způsob existence ve světě

I přes tuto slabinu Hanba ukazuje roli jazyka při uchovávání paměti. K autorčině dětství neodmyslitelně patří i normandský dialekt se svými idiomy a ustálenými obraty, za nimiž se ukrývá myšlenkové nastavení a hodnotový řád francouzské společnosti 50. let – její nepsané normy, zvyklosti a pravidla, jež definovala vztahy mezi lidmi i každodenní život.

Právě Hanba je v tomto smyslu zajímavá svou metaliterárností. Zároveň s vyprávěním totiž čtenář sleduje proces, jímž se paměť dostává na papír. Ernaux si úmyslně pomocí jazyka svého dětství navozuje pocity spojené s touto dobou, aby co nejpřesněji zachytila jednu událost.

Pitvání paměti, sestávající z jazyka, předmětů a pocitů, prostupuje celou autorčinou tvorbou. Číst knihy Annie Ernaux znamená oživovat minulost. Francouzský režisér Jean-Luc Godard v šedesátých letech prohlašoval, že filmy vytvářejí paměť, zatímco televize zapomínání. V současnosti, kdy nové technologie a prostředky „propustnost“ naší paměti zvyšují, je právě spisovatelčina snaha zachránit, uchovat a pochopit vzpomínky nástrojem, který plynoucímu času dává trvalý tvar.