Nenaplněné touhy, zkrachovalé ambice, morální dilema a příliš málo žité lásky. Náměstí Říšského kancléře svižným tempem vypráví příběh, o kterém se nedá úplně říct, kam nás vlastně chce dovést. Je to nicméně příběh, který budeme bez dechu sledovat od první do poslední stránky. Vzrušující, poutavý a rozporuplný – podobně jako jeho hlavní hrdinové.

A o koho se jedná? V první řadě je zde Hans Kesselbach, jehož život sledujeme od dětství až po dospělý věk. Chlapec a muž z vojenské rodiny, jejíž svět začal zanikat s koncem první světové války. Pak je tu Hellmut Quandt, Hansova neopětovaná, tragická láska, nevlastní syn jisté Magdy. A pak je tu ona Magda. Rozená Behrendová, po otci Ritschelová, adoptovaná Friedländerová, provdaná Quandtová – a známá celému světu pod jménem z druhého manželství jako Goebbelsová.

Autorka nás ve svém románu vede po jejich životech a – prakticky vždy nenaplněných – snech a touhách. Pomáhá si přitom fikcí, vycházející z pravdivého základu: Magda Goebbelsová měla v době svého manželství s průmyslníkem Herbertem Quandtem milence. Jeho identita nebyla nikdy zcela potvrzena, a tak si Bossongová pohrává s teorií, že jím mohl být Hans, mladý diplomat, homosexuál, snažící se (do jisté míry před sebou samým) zastřít svou sexuální orientaci. Pro Magdu pak měl vztah s mladším mužem představovat únik z utiskujícího manželství.

Kdo je tady hrdina?

Magda přitom není hlavní hrdinkou Náměstí Říšského kancléře, tedy alespoň ne oficiálně. Nora Bossongová staví do popředí Hanse, do jehož života, plného emocionálních zvratů, etických problémů či barových eskapád a kariérních ambicí nás uvádí velice přesvědčivě. Přesto nám sem tam chybí nějaký ten kousek do skládačky Hansových myšlenkových pochodů: proč jedná tak, jak jedná? Ovládá ho zrovna teď strach, láska, zoufalství, zbabělost? Hlavní hrdina zůstává na stránkách knihy jaksi nekomplexní, méně čitelný než Goebbelsová, kolem níž se mimoděk točí úplně vše.

Kniha původně vyšla v létě 2024 v berlínském nakladatelství Suhrkamp pod názvem Reichskanzlerplatz a dostalo se jí sice statusu bestselleru, ale také smíšených recenzí. Zatímco řada recenzujících byla upřímně unešená vypravěčským talentem Nory Bossongové a novým tématem, které dokázala najít ve stokrát propíraném období Výmarské republiky, jiní byli kritičtější. Zaznívaly hlasy, že pokud se autorka chtěla věnovat Hansovi, měla tak činit uceleněji a nesklouzávat k opisům atmosféry z televizního seriálu Babylon Berlín. A pokud Magdě, tak měla její osudy nastudovat lépe, a ne jen dofabulovat pár fantazií k tomu, co se můžeme dočíst na Wikipedii.

Rovněž vypravěčský styl založený na svižném tempu a nenudící plynulosti vyprávění (obojí se mimochodem podařilo Jitce Nešporové výborně převést i do češtiny) nemusí být každého šálek kávy. Autorčin čtivý styl totiž v některých momentech vede k jisté zkratkovitosti, resp. k nebezpečí, že se zásadním událostem, potažmo vnitřním bojům hlavních postav, nedostane dosti prostoru a čtenáři jaksi „přeletí“ něco, co by teoreticky mělo být pro formování charakteru postav důležité.

„Magda se se mnou rozešla, dalo se to čekat. Zavázala se k čemusi většímu, co konečně prolomilo její nudu,“ komentuje Hans lakonicky konec svého mileneckého vztahu. Je to zkratkovitost, je to brilantní nadhled, nebo jeden z příkladů, proč si jistý německý recenzent zoufal „nad přemírou frází“, zatímco další se rozhorloval, že kniha je stylisticky na úrovni umělé inteligence?

Pokud se rozhodnete knihu otevřít, počítejte s tím, že je občas nutné číst mezi řádky: ne kvůli nevyřčenému obsahu, ale spíš kvůli poselství, které máme tendenci čtenářsky zkonzumovat a nechat proklouznout mezi prsty. Bossongová nikde nepíše „pozor, tohle je důležité“. Čtenář si to musí najít sám.

Není všechno zlato…

U každé knihy, filmu či jiného uměleckého díla, které se věnuje široce známé a kontroverzní historické osobnosti, nadto existuje nebezpečí, že čtenář či divák začne s onou osobností do jisté míry sympatizovat. I když z Náměstí Říšského kancléře Magda Goebbelsová jednoznačně vychází jako žena, která se několikrát zcela vědomě rozhodla pro životní cestu, jež není morálně obhajitelná, na oněch téměř 300 stránkách prosvítá ještě jiný obraz: Magda jako žena chycená v nešťastném manželství s průmyslníkem Güntherem Quandtem. Magda jako Goebbelsem podváděná manželka. Magda, která v bolestech leží na drážďanské klinice poté, co prodělala několik operací tváře kvůli zánětu trojklanného nervu.

Není skutečnost, že prominentní nacistce a vražedkyni vlastních dětí vůbec věnujeme pozornost na stránkách jakéhokoliv románu, už sama o sobě kontroverzní? Je správné snažit se do ní vcítit, pochopit, o čem ta žena přemýšlela, snila, psychologizovat její dětství, rodinné prostředí, rozhodnutí? Neřekne si pak čtenář „Chudák holka, taky to neměla lehké“?

Na závěr jedno malé varování: Pokud se touto knihou zabýváte a jste aktivní na sociálních médiích, dotyčné algoritmy si vás velmi pravděpodobně najdou a začnou vám podsouvat tematické příspěvky. V mém případě šlo o (mnohé) kolorované výňatky z nacistických snímků ukazujících idylu dokonalé rodiny: Magda Goebbelsová ukládající děti ke spánku. Magda hrající si se svou dcerkou na verandě. Magda učící svého nejmladšího syna říkat, jak moc má rád svého tatínka. Šestnáctiletý Herbert Quandt, Magdin syn z prvního manželství, hrající nadšeným dětem Goebbelsových na tahací harmoniku… Přesně ty záběry, které při líčení románových scén inspirovaly Noru Bossongovou, ty propagační filmy, nad kterými Hans Kesselbach v knize ohrnoval nos, neboť věděl, že životní realita jeho bývalé milenky je přece jen o něčem jiném.

V době digitálních technologií a umělých inteligencí se tak Náměstí Říšského kancléře může z literárního zážitku snadno překlopit v podnětný úvod do uvažování o etice, morálce, moci, vině i (mateřské, milenecké, manželské) lásce. Je pouze na nás, jak hluboce se tím vším chceme zabývat. Nora Bossongová nám každopádně v překladu Jitky Nešporové nepřináší jen jednu z nejzajímavějších knih letošního léta, ale především hluboký podnět k přemýšlení o světě a o nás samotných.