Nizozemská spisovatelka Maartje Wortel (nar. 1982) debutovala v roce 2009 a na kontě má kromě dvou povídkových knížek a divadelního scénáře hned čtyři romány. Čeští čtenáři si však o jejím spisovatelském umu mohou utvořit představu až díky poslednímu románu Kemp vydanému v roce 2024 a přeloženému nyní, o dva roky později. Hned na úvod lze zmínit, že označení román je vlastně trochu zavádějící, protože jde o koláž různých příběhů, jejichž aktéři mají mnohdy společné jen jediné – dříve či později se ubytují v titulním kempu.

Nelze však čekat idylickou prosluněnou dovolenou. Zašlý izolovaný kemp uprostřed lesů, v jehož okolí se nachází pouze vojenské cvičiště upozorňující na svou přítomnost zvuky střelby, není místem k rekreaci. Většině postav poslouží jako útočiště, kam se mohou skrýt například před nevyžádanou mediální pozorností, zodpovědností za vlastní život ve složitém světě, ale třeba i před válkou, protidrogovou policií, anebo – nejčastěji – s milencem či milenkou před zraky partnera. Každý má své soukromé důvody, proč do kempu zavítá; hledí si svého, a tak jednotlivé kapitoly působí jako zdánlivě nezávislé epizody. Čtenář je udržován v napětí, které z lidských osudů se protnou a jakým způsobem, a k jakému cíli asi spěje celá ta mozaika postupně představovaných osob.

Panoptikum postav

A osoby jsou to jistě zajímavé – od stárnoucích sester, které dříve kemp vlastnily a po jeho prodeji plánují konečně vzít život do svých rukou, přes celebritu skrývající se před novináři kvůli sexuálnímu skandálu až po rodinu uprchlíků před válkou. Ne každá z postav však dostane v útlé knize (lehce přes dvě stě stran) stejný prostor. Může se tak dostavit zklamání, že se čtenář nedozví například více detailů o životě Bennie, jíž terapeutka doporučila řešit problémy s pasivitou a závislostí na jiných lidech tím, že odjede na týden tábořit o samotě. Nebo třeba o Bilalovi, který vymýšlí čím dál bizarnější způsoby, jak si vydělat, aniž by příliš pracoval, a momentálně „venčí“ telefony cizích lidí, aby jim v aplikaci vylepšil skóre nachozených kroků za den a oni tak získali bonusy za péči o své zdraví. Čtenář s odlišným vkusem by jistě namítl, že příliš málo, nebo naopak mnoho pozornosti je věnováno právě jiným postavám.

Jistá útržkovitost či nedořečenost provází celou knihu, avšak nelze to brát jednoznačně jako chybu. Spíše je autorčiným záměrem postavy návštěvníků kempu pouze načrtnout a nechat na čtenáři, aby si zbytek domyslel. Nejlépe to ilustruje příklad protagonistky Victorien. Jak láká anotace, zhostí se role majitelky kempu po „nečekané životní události“. Hned v úvodu se čtenář dozví, že její manželka Ode trpí rakovinou a vždy si přála vlastnit kemp. To nastaví očekávání, že Ode zemře a Victorien naplní její poslední přání. Jenže autorka si se čtenářem pohrává, a tak jen naznačí, že se Ode nejspíše vyléčila a Victorien z nějakého důvodu opustila. V příběhu však dále nefiguruje, a tak se čtenář může pouze domýšlet, co přesně se stalo a z jakého důvodu Victorien po rozchodu „ukradla“ přání své bývalé manželce.

Sex v hlavní roli

V mnoha případech by čtenář rád znal širší kontext či motivaci postav, zkrátka to, co se autorka rozhodla nesdělit. Co naopak popisuje v hojné míře, je sexualita a sexuální zážitky většiny aktérů. Místy popisy působí až voyersky, jako by čtenář nakukoval do stanů, karavanů a bungalovů a sledoval, co za pikantnosti se tam děje. A pokud se nedějí přímo v kempu, autorka je neopomene zmínit jako významnou část příběhu. Často jde o ne zcela tradiční představy a situace – prim hraje nevěra, ale objevuje se též sex s více lidmi najednou, úchylka na specifické oblečení či nekrofilní fantazie. Sexualita postav je živelná, nespoutaná a pudová. Když se objevují další a další postavy, které spolu skončí v posteli během několika hodin od prvního setkání, působí to jednak komicky, jednak lacině, což zřejmě nebyl autorčin záměr.

Pozornost věnovaná sexu tak působí kontrastně k mnoha osobním i celospolečenským problémům, které jinak postavy trápí. K tělesné intimitě utíkají například od posttraumatické poruchy, psychických problémů, neutěšeného rodičovství, a hlavně od osamělosti a celkové ztráty životního směru. Například Milla, uprchlice před válkou, vzpomíná na doby, kdy svůj čas měřila od dovolené k dovolené, kdy si užívala nezávazné orgie, zatímco nyní se musí spokojit s ubytováním v kempu, které sehnala až po dlouhých útrapách, a navzdory vysokoškolskému vzdělání má problém najít si v nové zemi práci.

Kemp je osobitá kniha, která se jistě netrefí do vkusu každého čtenáře. Kombinuje temná témata s rozpustilým humorem a odlehčené příběhy s těmi tíživými. Wortel je známá jako autorka povídek, a též zde jednotlivé kapitoly připomínají spíše povídky – každá z nich je psaná jiným stylem, používá jiné jazykové prostředky a hraje si s očekáváními čtenáře. Ten si pak nemůže být jistý, co přijde v další kapitole. Objeví se nová postava? Bude její osud souviset s těmi dalšími? Lze v jednotlivých příbězích vystopovat jednotící dějovou linii? Kniha nakonec všechny otázky zodpoví, a už jen proto stojí za přečtení, ale nelze se ubránit pocitu, že mohla být zpracována lépe.