Prostá kuchyňská lavice v chalupě daleko na severu, věrný pes a pravidelné návštěvy pečovatelské služby. Dojemný příběh devětaosmdesátiletého Boa a jeho psa Sixtena si od vydání debutu Lisy Ridzén v roce 2024 získal srdce čtenářů ve více než čtyřiceti zemích po celém světě. Autorka dorazila na letošní Svět knihy, aby své Jeřáby doprovodila na jejich velkolepém letu Českem.

iLiteratura: Cítí se Lisa Ridzén teď hlavně jako spisovatelka? Našla jste svoje povolání?
Lisa Ridzén: Trochu mi to tak připadá. Zároveň se cítím i jako doktorandka sociologie. Jenže po úrazu, který jsem utrpěla před rokem a půl, jsem dodneška na nemocenské a nemůžu pracovat na disertaci, takže si především připadám tak trochu ve víru chaosu.

iLiteratura: Co se stalo?
Lisa Ridzén: Malá dcera mi shodila na hlavu květináč. Ztratila jsem vědomí, všude spousta krve. Bylo to docela vážné. Už se to lepší, tak doufám, že budu moct v létě začít zase psát. Byla to skutečně zvláštní situace. Cítila jsem se pořád unavená, většinu času jsem trávila doma nebo v lese a zároveň se v tu dobu Jeřábi rozlétli do celého světa.

iLiteratura: Příběh Boa Anderssona je váš debut, ale nepřišel jako blesk z čistého nebe. Jak jste se k psaní dostala?
Lisa Ridzén: Vždycky jsem si psala pro sebe. Jako holka jsem si vedla deníček a psaním jsem si zpracovávala svět, ale zlom nastal, když se u mě kolem let 2015–2016 vyvinulo revmatické autoimunitní onemocnění. Trávila jsem tehdy většinu času v posteli a pustila jsem se víc do psaní beletrie. Do té doby jsem psala hlavně akademické texty. Mimo jiné jsem se tehdy politicky angažovala v oblasti sexuální osvěty a vedla jsem kurzy pro děti a mladé lidi. A tak jsem během nemoci začala psát erotické scény. Z legrace, abych se nezbláznila. Ale něco se tehdy probudilo – těšilo mě si při psaní vymýšlet, protože akademické texty přece jen podléhají přísným pravidlům a rámcům.

iLiteratura: Takže Bo má svůj počátek v erotických scénách. Jak už tak člověk přichází na svět.
Lisa Ridzén: Je to tak.

Dědeček a teorie mužství

iLiteratura: Někdo by se mohl podivovat, že tak mladá žena píše o starém muži. Jak se hrdinou vaší knihy stal právě devětaosmdesátiletý Bo?
Lisa Ridzén: Muži ve mně vždycky probouzeli zvědavost. Mladí i staří. Z dětství si vybavuju vzpomínku, jak jako ještě hodně malá dumám o mužských od nás ze vsi. Proč tenhle bydlí sám? Proč tamten bydlí s bráchou? Zamiloval se někdy? A tak podobně. Když jsem pak byla o něco starší a chodila do školy, často jsem přemýšlela, proč se moji klučičí kamarádi se mnou baví o nějakých věcech a s kluky zas o jiných.
Pak jsem dva roky studovala učitelství. Oba moji rodiče jsou učitelé, takže jsem žila v představě, že to je i můj osud. Jenže potom jsem absolvovala kurz rodinné sociologie, který se dotkl i tématu teorie mužství a maskulinity. Užasla jsem – tak on existuje celý vědecký obor, který zkoumá muže, maskulinitu a vztahy mužů ke svým otcům?
Tenhle zážitek vedl k tomu, že jsem nakonec učitelství opustila a začala studovat sociologii a genderová studia. Napsala jsem řadu prací o vztazích mužů k otcům, o otcích na rodičovské, o dospívajících klucích, o tom, jak uvažují o své identitě, a tak dále. Jinými slovy, zájem o muže mě provází už odmala.
A proč konkrétně Bo? Před časem jsem náhodou objevila pracovní deník pečovatelské služby, která se v závěru jeho života starala o mého dědečka. V tu chvíli mi prolétlo hlavou – páni, musím napsat o tom, jak se na život dívá nějaký starý muž. Navíc jsem sama nějaký čas pro pečovatelskou službu pracovala. Takže mi to téma připadalo blízké.

iLiteratura: Bo k nám v Jeřábech promlouvá vnitřním monologem. Proč jste zvolila právě tuhle perspektivu?
Lisa Ridzén: Vnitřní monolog mám jako nástroj ráda, protože mi umožňuje vyhnout se třecímu bodu mezi tím, jak něco působí navenek, a co je za tím ve skutečnosti. Ne vždycky se všechno dostane zřetelně na povrch, obzvlášť v případě mužů, jako jsou mé postavy. Když se někdo neumí vyjádřit slovy a zformulovat své pocity, neznamená to, že je nemá. Tenhle rozpor mě fascinuje a motivuje – chci ho vynášet na světlo.

iLiteratura: Přesně tohle mi učarovalo v dialozích Boa a jeho syna Hanse. Co všechno se ukrývá pod hladinou. A věděla jste od začátku, že chcete monolog prokládat záznamy pečovatelské služby?
Lisa Ridzén: Asi ten nápad vznikl hned ve chvíli, kdy jsem zápisky objevila. Byl to pro mě stylistický prostředek, díky kterému jsem mohla zviditelnit, že Boova realita není vždycky tak úplně skutečná. Chtěla jsem do jeho pohledu vnést vnější perspektivu, aby bylo zřejmé, že někdy není jen jedna pravda. Prostě že skutečnost je komplikovaná.

iLiteratura: Záznamy se týkaly vašeho dědečka, ale Bo není tak docela váš dědeček, že?
Lisa Ridzén: Není to úplně on, ale vypadá přesně jako dědeček a bydlí v domě, který vypadá jako dědečkův, kde teď bydlím já. Oba vyrůstali v podobném prostředí – pocházejí ze vsi, angažovali se v dělnickém hnutí a prožívali změny, které v jejich době ve švédské společnosti probíhaly. Určité zkušenosti mají společné. Stejně tak Boova manželka Fredrika a moje babička. Dědeček celý život tvrdě fyzicky pracoval podobně jako Bo. Ovšem nebyl takový bručoun. Byl klidnější a vyrovnanější, ale utvářela ho tatáž doba – s jejími nároky na to, jaký má správný mužský být, jak smí mluvit a jak ne. Se mnou ale třeba mluvil dědeček otevřeně.

iLiteratura: Jako Bo s Elinor?
Lisa Ridzén: Přesně tak. Elinor je hodně inspirovaná mým vztahem k dědečkovi. Když jiní dospělí moje otázky odbývali – o tomhle nebudeme mluvit, na to se neptej –, dědeček mi vždycky odpověděl. A vždycky mě bral vážně. Ale například s mým otcem otevřeně o citech nemluvil. A v tom se jejich vztah podobal vztahu Boa a Hanse.

Sever proti jihu, sever proti severu

iLiteratura: Švédsko je země, jejíž nejjižnější a nejsevernější bod dělí zhruba 1500 kilometrů. Norrland – severní část Švédska – hraje v knize důležitou roli nejen svou atmosférou, ale i tím, jak formuje lidské chování. Jaký je vztah mezi Norrlandem a jižnějšími částmi Švédska? Řekla byste, že existují určité stereotypní představy o Norrlandu – a naopak?
Lisa Ridzén: To je skvělá otázka. Norrland tvoří zhruba dvě třetiny rozlohy Švédska, ale žije tu jen deset procent obyvatel. Je tu několik měst podél východního pobřeží a pár ve vnitrozemí, ale můj rodný kraj Jämtland je jednou z nejřidčeji osídlených oblastí ve Švédsku vůbec. Norrland je také původní území Sámů, domorodých obyvatel severu Švédska. Proto o lidech, kteří bydlí na severu, panuje spousta stereotypních představ. Je to také oblast mnoha konfliktů, které teď znovu nabyly na aktuálnosti a projevují se zřetelněji se zelenou transformací, protože potřebné zdroje se nacházejí často právě v severním Švédsku. Jsou tu lesy, hory a rudy, suroviny, které potřebujete pro výrobu baterií do aut, je tady voda na výrobu elektřiny. Švédsko se po válce industrializovalo a zbohatlo díky vodě a lesům na severu. Tahle proměna sever zpustošila a připravila o živobytí spoustu Norrlanďanů, zejména pak Sámy, jejichž kultura na to doplatila. Proto jsme tu svědky konfliktů na mnoha různých rovinách.
Vidíme tu konflikt mezi obyvateli severního a jižního Švédska, mezi venkovem a lidmi z města, ale možná nejvýraznější je konflikt většiny se sámským obyvatelstvem, přičemž práva Sámů jsou pod velkým tlakem.
V rámci svého výzkumu jsem vedla rozhovory s muži z norrlandských venkovských oblastí – se Sámy i etnickými Švédy – a je důležitou součástí mého psaní, ať už vědeckého, nebo beletristického, že se musím ke všem těm existujícím stereotypům nějak vztáhnout. Moje východisko vždycky bylo, že se chci klasickým jižanským stereotypům o chlapovi z norrlandského venkova postavit.

Lisin manžel Cameron: A taky říkáváš, že Norrland je nejlepší.
Lisa Ridzén: Jasně, že Norrland je nejlepší! To je prostě fakt!

iLiteratura: Tím stereotypem máte na mysli sveřepého, zarputilého, mlčenlivého chlapa, který pravděpodobně nemá žádné emoce?
Lisa Ridzén: Přesně. V jednom kuse loví, pod horním rtem má zastrčené bago tabáku, pro ránu nejde daleko, prohání se venku na sněžném skútru a tak. Pochopitelně je na té představě i něco pravdy. Ježdění na skútru je na severu rozšířený koníček, stejně tak lov, rybolov a trávení času v přírodě, protože příroda je u nás nádherná, ale muži ze severu jsou taky tátové na otcovské dovolené, láskyplní manželé a mají nejrůznější další stránky.

iLiteratura: Mají Norrlanďané sami pocit, že by těmto představám měli dostát?
Lisa Ridzén: Samozřejmě je tyhle normy citelně zasahují. Když kluk například vyrůstá v menší obci, kde není život tak anonymní a všichni se navzájem znají, dokáže k sobě být tvrdý. Má pocit, že jako mladý muž nesmí být takový nebo makový, nesmí mluvit o určitých věcech, brečet a tak. Zároveň jsem poznala řadu starších i mladších mužů, u kterých vnímám určitou změnu těchto norem, jako ji vidíme i jinde ve Švédsku – například že se muži víc angažují jako tátové a podobně. To je velký posun.

iLiteratura: Řekla byste, že je Boova situace v něčem jedinečná právě pro Norrland, nebo by mohl být odkudkoli?
Lisa Ridzén: Pro mě je jeho příběh hodně spjatý s místem, kde se odehrává. Je to v mnoha ohledech vyprávění o jämtlandském venkově. Proto jsem byla dost v šoku, když odstartovala cesta Jeřábů po světě. Ve Švédsku, Finsku či Norsku, kde se k Boovu osudu dokážou vztáhnout kulturně, bych to ještě čekala, ale ukázalo se, že s Boem, Hansem nebo Elinor se dokáže ztotožnit spousta dalších lidí. Asi to vypovídá o tom, že jisté lidské aspekty jsou obecně platné, normy mohou být lokální a specifické, ale když přijde na lámání chleba, jsme si jako lidi vlastně dost podobní.

Když pláčou nejen čtenáři

iLiteratura: Když kniha vyšla česky, začali se mi jako překladatelce ozývat lidé s tím, jak hluboce je příběh zasáhl. Reakcí bylo neobvykle mnoho. Český herec, který načetl audioknihu, dokonce řekl, že má pocit, jako by byla napsaná přímo pro něj. Máte nějakou reakci od čtenářů, která vám zvlášť utkvěla nebo vás překvapila?
Lisa Ridzén: Lidé mi píšou skoro denně. Chodí mi i dopisy. Snail mail! Nejvíc mě vždycky zasáhne, když se ozve nějaký muž. Obvykle to zní nějak takhle: Dobrý den. Normálně moc nečtu, ale sestra, manželka a podobně mi do ruky dala tuhle knihu. Nedokázal jsem ji odložit. Rozbrečela mě. Díky. Na shledanou. Nic většího si nedokážu představit.

iLiteratura: Co já se u toho překládání nabrečela!
Lisa Ridzén: To se moc omlouvám!

iLiteratura: Naopak! A co vy? Plakala jste u psaní?
Lisa Ridzén: Ne… myslím, že ne. Na to jsem byla moc soustředěná a všechno se seběhlo hrozně rychle. Tehdy se mi čerstvě narodila dcera a já měla vždycky na psaní jen hodinu a půl mezi šestou a půl osmou ráno. Tak jsem prostě psala a psala, protože jinak se život točí kolem kojení a podobně. Ale Bo je mi opravdu blízký a stojím na jeho straně. Mám ho strašně ráda a v mnoha ohledech je to vlastně skutečný člověk. Skutečný člověk, kterého jsem si vymyslela.

iLiteratura: Bo je nesmírně mnohovrstevná postava. Představuju si, že všichni ti muži, o nichž jste bádala, se v něm propojili.
Lisa Ridzén: Bo a všechny postavy v knize jsou mozaikou z lidí, se kterými jsem vyrůstala, z členů mé rodiny. Kousek jsem vzala tady, kousek tam, spojila to a zároveň si dávala dobrý pozor, aby se nikdo vyloženě nepoznal. Když můj muž Cameron četl hotový rukopis, upozornil mě, že jistý pohyb, který dělá zamyšlený Hans, se hrozně podobá tomu, co dělá můj bratr, tak jsem ho musela trochu přepsat. Bratr ostatně dost znervózněl, když jsem mu říkala, že jsem napsala knihu o vztahu otce a syna v Jämtlandu. Obrazně řečeno polkl naprázdno.

Ochechule Eva-Lena a ti druzí

iLiteratura: Norrland je nejlepší, jak říkáte, ale hodně lidí ho opouští. Vy sama jste žila nějakou dobu ve světě. Uvažovala jste někdy o tom, že byste žila jinde?
Lisa Ridzén: Svou rodnou ves miluju. Mám to doma hrozně ráda, ale ano, hodně mladých lidí odjíždí pryč. Souvisí to i s politickými změnami. Být rodičem je tu složitější, už jen kvůli tomu, aby děti měly kam chodit do školky a školy.

iLiteratura: Slyšela jsem i o kurzech porodů v autě pro nastávající maminky…
Lisa Ridzén: Přesně tak. Moje kolegyně napsala práci o zrušené porodnici v Sollefteå. Je celkem pochopitelné, že někdo taková rizika podstupovat nechce. Politická rozhodnutí vedla k tomu, že život na severu je zase o něco obtížnější. Na druhou stranu například Östersund, město v Jämtlandu, se rozrůstá. Vzniká trend, že se lidé z jihu stěhují na sever, protože chtějí žít víc v klidu, blíž k přírodě. Touží po tom, o čem my všichni, kteří jsme na severu vyrostli, víme, že je úžasné. Ale kdybych si musela vybrat, kde jinde bych žila, tak v rodišti mého muže Camerona, v Austrálii.

iLiteratura: Vy sama jste pracovala pro pečovatelskou službu ve Švédsku. U nás péče o seniory vypadá přece jen trochu jinak. Je taková úroveň péče, jaké se dostává Boovi, ve Švédsku standardní?
Lisa Ridzén: Říkávám, že když člověk píše o starších lidech ve Švédsku, nejde pečovatelskou službu vynechat, protože ji využívají v zásadě všichni. Je součástí veřejného sociálního zabezpečení, takže nestojí moc peněz. Staví na myšlence, že místo aby se senioři, kteří už by si sami neporadili, umisťovali do domovů, jezdí pečovatelé za nimi. Záleží, kolik péče kdo potřebuje, ale často chodí pečovatelé víckrát denně, někdy i v noci. V péči o seniory pracuje spousta lidí a pro mladé ženy je to často první pracovní zkušenost.
Mezi pracovníky je vysoký poměr přistěhovalců. Je to povolání, kterému dominují ženy a nevyžaduje žádné vzdělání, takže celkově má poměrně nízký status a je výrazně platově podhodnocené. Služba péče o seniory v jejich vlastních domovech vznikla jako iniciativa dělnického hnutí a sociální demokracie ve Švédsku, jenže teď máme už řadu let pravicové vlády, které pomalu, ale jistě ukrajují ze sociálního státu.
V zahraničí často lidé reagují s úžasem, jak je skvělé, že máme takhle zajištěnou péči o starší spoluobčany, ale ve Švédsku spíš převažuje znepokojení. Panuje nejistota, jestli služba bude nadále dostupná a jestli bude dostatečně kvalitní.

iLiteratura: Ostatně i Ture a Bo vnímají v kvalitě péče rozdíly. Ale tak osobní přístup, jaký mají pečovatelé k Boovi, asi úplně běžný není, ne?
Lisa Ridzén: Inspirovala jsem se dvěma různými pracovními zkušenostmi. Pracovala jsem v Orrvikenu, v kraji, odkud pocházím, kde fungovala pečovatelská služba tak, jak to popisuju u Boa. Lidé se často znají, což vytváří intimitu a vzájemný respekt. Postava Ingrid je navíc inspirovaná jednou starší ženou, která mě tam zaučovala. Byla v práci se seniory opravdu úžasná. Pak jsem ale taky pracovala v Malmö v jižním Švédsku. Tam situace vypadala úplně jinak. Měli jsme na každou návštěvu minimum času. Honem k někomu domů, natáhnout kompresní punčochy a za pět minut už zase pospíchat k dalšímu klientovi. Pracovní kolektiv byl hodně smíšený, sešlo se tam deset různých jazykových skupin a i samotní klienti měli různé rodné jazyky, takže se ke všemu ostatnímu ještě přidávaly jazykové a kulturní bariéry. Výsledkem bylo, že úplně chyběla profesní hrdost a převládal dost negativní pohled na klienty. Takže ochechule Eva-Lena je inspirovaná právě touhle situací, kdy se zdroje krátí. Hodně lidí se ale užasle ptá: Copak to tam u vás v Norrlandu funguje takhle báječně?

iLiteratura: Na stará kolena hurá do Norrlandu!
Lisa Ridzén: Přesně tak! Ale vážně si myslím, že to tam trochu lepší je, obzvlášť na vesnici. V Orrvikenu personál tvořily převážně ženy. Rázné ženské, které si stály za svým. Ne, nám nikdo krátit časy nebude. My je potřebujeme. Znaly svou hodnotu a chápaly, jak významnou práci dělají a jak moc to pro seniory znamená.

A co bude dál?

iLiteratura: Mimochodem, název Jeřábi táhnou na jih mi připadá nesmírně poetický a přiléhavý. Vychází ze scén v knize, nebo vás napadl nejdřív titul a jeřáby jste do knihy pak potřebovala propašovat?
Lisa Ridzén: Obojí. Když jsem na knize pracovala, pojmenovala jsem si soubor s rukopisem Čtyři měsíce, ale když jsem se ho pak chystala poslat nakladatelství, připadal mi název zoufale fádní. Jednou večer jsem šla se psem na procházku a nad hlavou nám přelétli jeřábi. Jejich volání je dost nezaměnitelné. Zní, jako by vytrubovali. A já se otočila ke psovi a povídám mu: Tak to vidíš, jeřábi táhnou na jih. Hm! To nezní špatně! prolétlo mi hlavou. Tak jsem se vrátila k rukopisu a scény s jeřáby na přelomových místech v Boově životě trochu zdůraznila. Rozpracovala jsem víc význam krajiny pro Boa a pro lidi, kteří tu žijí. Nakonec tam krajina vystupuje trochu jako postava sama o sobě.

iLiteratura: To zní, jako by se kniha drala na svět skoro sama. Potřebovala jste vůbec kurz tvůrčího psaní, během něhož jste na knize pracovala?
Lisa Ridzén: Myslím, že mi dal odvahu věřit, že Boův příběh má nějakou kvalitu. Navíc to bylo poprvé, kdy rukopis četl někdo jiný než můj muž Cameron. Druhé oči jsou důležité, stejně jako vidět, jak reagují jiní lidé. Když vidíte, jak je příběh dojímá, uvěříte, že na něm možná přece jen něco bude. Získala jsem tam odvahu poslat rukopis nakladateli.

iLiteratura: Na začátku letošního roku měl vyjít váš druhý román, ale vydání se zatím odložilo ze zdravotních důvodů. Jaké bylo pustit se do další knihy po takovém hvězdném úspěchu?
Lisa Ridzén: Dostala jsem radu od švédského spisovatele Mikaela Niemiho. Poslala jsem mu tehdy Jeřáby a on mi volal, aby mi poděkoval. Při tom řekl: Moc nepřemýšlej a prostě se pusť do další knihy. Tak jsem začala psát, a to ještě předtím, než ta senzace kolem Jeřábů vypukla. Což mi asi pomohlo. Bylo by výrazně těžší, kdybych v tu dobu ještě žádný nápad neměla.

iLiteratura: Budou si knihy něčím podobné, nebo to bude něco úplně nového?
Lisa Ridzén: Čtenáři to tam určitě poznají. Příběh se odehrává ve vedlejší vsi, ovšem tentokrát v něm figurují mladší postavy. Mladý muž sní o založení rodiny s přítelkyní Johannou, ale do cesty jim vstoupí překážky. Pracuji tam hodně s problematikou duševního zdraví, jak se obtíže mohou dědit z generace na generaci a jak se s nimi vyrovnat. To je totiž další téma související se severem Švédska. Muži z vesnických oblastí na severu jsou nadměrně zastoupeni ve statistikách výskytu psychických problémů a sebevražd. Obzvlášť sámští pastevci sobů. Tohle téma mě zajímá už dlouho a zažila jsem ho zblízka i ve svém vlastním životě. Proto se kniha bude hodně točit právě kolem něho. A můžu vám slíbit i mnohem víc psů.