„Tady nejde o to, co chcete, ale co potřebujete,“ sděluje Boovi, devadesátiletému hlavnímu hrdinovi románu Jeřábi táhnou na jih (Tranorna flyger söderut, 2024), jeho nejméně oblíbená pečovatelka. Právě tohle je na jeho osamělém životě kdesi v odlehlých končinách severozápadního Švédska nejtěžší: kdekdo ví lépe než Bo sám, co je pro něj vhodné. Od jídla přes hygienu až po péči o věrného psa Sixtena.

Anebo je to možná až druhá nejtěžší okolnost, Bo se totiž navíc musí vyrovnávat se ztrátou milované manželky, k níž se zároveň svým monologem obrací. Ačkoliv jeho Fredrika dosud žije v jakémsi ústavu, kvůli demenci už nepoznává ani své nejbližší.

A pak jsou tu očekávatelné zdravotní obtíže. Bo se sice na svůj věk drží, ani jemu už ale hlava a tělo neslouží jako kdysi. Několikrát denně ho navštěvují pečovatelé a občas také přepracovaný syn Hans.

Z neutěšené reality Bo občas docela rád odpluje do spánku: „Do spánku můžu uniknout skoro vždycky. Tam je všechno ještě pořád tak, jak má. Tam mám ještě nějaké slovo.“ A snění se mísí se vzpomínkami, díky nimž se postupně dozvídáme stále více o Boově minulosti.

Vystupuje před námi obraz švédského „obyčejného života“ se všemi jeho zákrutami, zachycující v náznaku i proměny tamní společnosti – například když Bo vzpomíná, jak jako dělník a oddaný sociální demokrat musel kdysi skousnout, že se jeho syn dal k mladým konzervativcům. Jindy se zase zamýšlí nad rozdílnými způsoby, jak otcovskou roli zastával jeho vlastní otec, jak on sám a jak jeho syn.

Vzpomínkové pasáže se střídají s každodenními starostmi, úvahami a pozorováními. Zejména Boa zaměstnává spor ohledně jeho psa: stále více lidí v okolí je přesvědčeno, že Sixten už u svého pána nemůže zůstávat, protože ten se o něj nedokáže postarat, a tak sledujeme Boovo rostoucí zoufalství a hněv, když si postupně uvědomuje svou bezmoc.

Přízeň, kterou si román u švédských čtenářů získal, je pochopitelná a zasloužená. Citlivě, stravitelně a řemeslně solidně upozorňuje na velice aktuální téma, které si většina z nás nepřipouští, dokud se tomu dá jen trochu vyhnout. Debutující absolventka sociologie a tvůrčího psaní Lisa Ridzén (nar. 1988) nijak neexperimentuje, soustředí se na vhled do prožívání svého hrdiny a vypravěče (i když se do hlubin lidské duše nenoří tak hluboko jako Kerstin Ekman v nedávno vydané knize s podobným tématem). Text je tak poměrně předvídatelný, díky nejrůznějším realistickým postřehům z Boova života však nenudí. Dějiny literatury kniha nezmění, ale k zamyšlení nad stářím, bezmocí, potřebou respektu – a to vůči nemohoucím i vůči těm, kteří vykonávají nelehkou pečovatelskou práci –, a nad životem jako takovým může přivést snad úplně každého. Zní docela věrohodně, že inspirací pro román se staly skutečné zápisky pečovatelů docházejících za autorčiným dědečkem. Každou kapitolku uvádí strohý záznam pečovatele či pečovatelky, načež se z Boova pohledu dozvídáme celé pozadí událostí.

Překladatelka Linda Kaprová ve svém článku vtipně popsala úskalí práce na románu a vyjádřila obavu, jestli dokázala „nepo­ka­zit tu křeh­kou hloub­ku scho­va­nou za zdán­li­vě jed­no­du­chým, oby­čej­ným jazy­kem“. Myslím, že se jí to podařilo výtečně, a v seznámení s Boem Andersonem, zase úplně jiným švédským staříkem, tak českým čtenářům nic nebrání.