Nejednoho českého turistu možná v posledních letech zaujala ve výlohách švédských knihkupectví kniha Jävla karlar, jejíž obálku zdobí známý portrét císaře Rudolfa II. sestavený z různých druhů ovoce, zeleniny a dalších rostlin. Koho román, mimochodem oceněný hlavní švédskou domácí knižní cenou za rok 2023, zaujal, ale jazyková vybavenost mu nestačila ani na bližší prostudování anotace, ten bude jistě potěšen skutečností, že titul je pod názvem Parchanti od loňského roku dostupný i v češtině, a to díky překladatelce Vendule Novákové a nakladatelství Kontrast. Snad je ale hned na začátku vhodné zmínit, že obrázek na obálce představuje jedinou vazbu na české reálie.

V tvorbě Andreva Waldena (nar. 1976) jsou Parchanti zatím jediným románem, vyšlo však už několik sbírek jeho publicistických textů. Z témat, na která se Walden specializuje, stojí za zmínku především astronomie, jednu dobu mimo jiné provozoval i blog, kde pomocí krátkých komiksů vysvětloval různé astrofyzikální jevy. V Parchantech bychom ale astronomii hledali marně.

Autor se v románu vrací do svého dětství, kdy jeho životem postupně během sedmi let prošlo sedm různých tatínků. Ti jsou v knize označeni nikoli skutečnými jmény, nýbrž přízvisky odvozenými od dojmů, které tito muži v malém Andrevovi zanechali. Nejvíce ironizující z nich je úvodní Rostlinný mág, ostatní přezdívky jsou o poznání fádnější (Umělec, Farář, Kanoista), byť některé naznačují, že Andrevova máma (též neuvedená jménem) při výběru partnera sáhla vedle (Zloděj, Zabiják). Sedmým tatínkem, kterým se tato epocha autorova života i celá kniha uzavírá, je Indián, Waldenův biologický otec, kterého si autor jako malý chlapec na základě jedné máminy špatně pochopené formulace celou dobu představoval jako skutečného prérijního indiána z westernů.

Změny pramenící z častého střídání tatínků, ať už jde o výchovné metody, bydliště, nebo příchody a odchody nově získaných nevlastních sourozenců, malý Andrev prožívá spíše jako sled ne snad přímo dobrodružství, ale rozhodně zajímavých – byť ne vždy nutně příjemných – událostí, mezi nimiž se najde prostor pro typické klučičí záležitosti, od debat nad přečtenými knihami a zhlédnutými filmy přes občasné rvačky až po probouzející se zájem o dívky. To vše sledujeme z pohledu malého autorova já, takže nechybí pozoruhodné asociace, jakých jsou schopny právě jen děti a jaké dospělého čtenáře spolehlivě pobaví. Méně zábavné jsou scény zachycující nepochopení vztahů mezi dospělými a skutečných motivací jejich jednání – když si malý Andrev u tatínka s přízviskem Zabiják všímá málo obvyklého důrazu na máminu dochvilnost při cestách z práce, dospělý čtenář jasně vidí prvky chorobné žárlivosti. A pokud Rostlinný mág pobírá invalidní důchod kvůli jakési poněkud záhadné nemoci, je čtenáři zřejmé, že má před očima klasický příklad člověka nehorázně zneužívajícího snad až příliš štědrý švédský sociální systém. Mimochodem, je to právě Rostlinný mág, komu doma visí obraz nazývaný Bůh ročních období, který se nakonec dostal na obálku knihy.

Navzdory humornému podání, kdy se čtenář opakovaně od srdce zasměje, je postupně stále jasnější, že Andrevova máma rozhodně veselý život nemá. Jako samoživitelka s malým dítětem je často odkázána na praktickou i finanční pomoc své matky a několika málo kamarádek, její situace je o to obtížnější, že malého Andreva zjevně svými problémy nechce zatěžovat. Jemu tak sice připadá k popukání třeba skutečnost, že s ním máma vyrazí na výlet autem, kterému vždy po několika kilometrech selže motor, ale dospělý čtenář zde opět mezi řádky vidí zoufalství matky, která chce synovi poskytnout alespoň nějaký hezký zážitek a společně prožitý čas, jenže se jí to vlivem okolností nedaří.

Specifikem románu je jeho silná ukotvenost v osmdesátých letech, pamětníky jistě osloví nostalgické vzpomínky na tehdy populární filmy, seriály, písňové hity a podobně. Některá jména pochopitelně českým čtenářům nic neřeknou, ale i postav známých globálně je v knize zmíněno mnoho, od Ramba a barbara Conana přes He-Mana a Martyho McFlye až po i v Česku v devadesátých letech oblíbené gamebooky s Lone Wolfem. Poněkud překvapivě se do knihy nedostala havárie v Černobylu, zato atentát na Olofa Palmeho sehraje v jedné z kapitol klíčovou roli a představuje příklad toho, jak text líčený očima malého Andreva dokáže čtenáře pobavit: rozrušený chlapec vběhl v sobotu ráno po zhlédnutí mimořádné zpravodajské relace k mámě od ložnice, aby jí tuto zásadní novinu sdělil, a v důsledku toho přistihl mámu při souloži s novým tatínkem. „To ráno si budou pamatovat všichni, ale ne tak jako já,“ nabízí vypravěč v závěru pasáže nový pohled na okamžik, který otřásl celým Švédskem.

Zmíněný úryvek zdaleka nepředstavuje jedinou zmínku o sexu a erotice, kterou v knize nalezneme. Walden celkem otevřeně popisuje své vlastní pohlavní dospívání, od fascinace prsy starších sestřenic přes společnou onanii s kamarádem až po první skutečnou soulož, přičemž některé pasáže jako by potvrzovaly známé klišé o Švédech a Švédkách jako lidech velmi volných mravů. Což na druhou stranu neznamená, že mezi muži a ženami všechno funguje ideálně, koneckonců název knihy je odvozen z výroku jedné kamarádky Andrevovy matky, kterou chlapec pro její zálibu v neustálém kouření cigaret nazývá Obláček: že chlapi jsou obecně parchanti.     

Humorný a čtivý text, za jehož fasádou lze přesto jasně vnímat sociální problémy ve švédské společnosti a jejich emocionální dopad na jedince, tak nabízí nejen nostalgické ohlédnutí o několik dekád nazpět, ale zároveň nastavuje zrcadlo i dnešní společnosti, nejen v otázce toho, zda se postavení matek samoživitelek oproti dobám nedávno minulým nějak zásadně změnilo.