Pro představu cituji: „Hlavní postava Sylvie Novak působí obzvlášť přesvědčivě, protože existuje v prostoru, kterému se mnoho současných románů vyhýbá. Je intelektuálně bystrá, emocionálně složitá, dostatečně sebevědomá, aby se sama zpochybňovala, přesto stále odolává absolutismu obklopujícímu moderní diskusi. Toto napětí mezi osobní pamětí a generační interpretací dává románu vzácný druh psychologického realismu.“

Ano, ano, ano!

E-mail jsem radostně přeposlala svému překladateli a americké nakladatelce. Oba se shodli na tom, že maily generované AI dostávají pravidelně a žádná jeho odesílatelka Ashley B. Greenwell neexistuje.

Mně se něco takového, přiznám se, stalo poprvé. Já idiot.

Čeká se, že umělec dílo nejen vytvoří, ale také je prodá. „Každý má dnes socky, vy ne?“ řekli mi už před lety v jednom nakladatelství, když jsem se divila, že se o knihu poté, co vyjde, příliš nestarají. O onom rozporu mezi autorstvem tvůrcovstvem a autorstvem prodejstvem se příliš nemluví. V čem spočívá? V tom, že v díle autorstvo tvůrcovstvo svět obvykle nějak komplikuje, po jeho dopsání má však utrpět myšlenkovou a hodnotovou lobotomii a text osobně nabízet nebo spíš tlačit v co nejkonzumovatelnějším balení.

Asi před patnácti lety mi kdosi položil teoretickou otázku, zda bych souhlasila s tím, aby v metru visely reklamní plakáty na mou knihu. Rezolutně jsem odmítla. Už ten samotný nápad mi přišel úpadkový a pohoršoval mě. Dnes je takový způsob vizuální propagace téměř retro: tisk na papíře, na kterém se nic nehýbe ani na něm nic nemluví…

Kdyby mi plakáty v metru někdo nabídnul dnes, určitě bych souhlasila. I má zásadovost se posouvá s dobou: od odmítání reklamní promotion jako takové k odmítání self-promotion svého díla na sockách.

O sítích hovořil i jeden z hlavních hostů letošního veletrhu Svět knihy historik Timothy Snyder. Na otázku Petra Viziny, proč si Snyder relativně nedávno, jako člověk velmi kritický k internetu, založil účet na Instagramu, prohlásil: „Jsem na internetu, abych měl odkud lidem říkat, ať na něm nejsou.“

Hned mi, kdo ví proč, na mysli vytane kolona kabrioletů s tlampači, z nichž se brojí proti automobilismu, pusa plná bonbónů žvanící o škodlivosti cukru a environmentální aktivistka tahající prádlo ze sušičky, a cosi mě vrací do gymnaziální lavice v řadě u okna, kde jsem si tolikrát vyposlechla oblíbené přísloví naší latinářky Koťátkové: „Verba movent, exempla trahunt.“

Před Snyderovým vystoupením hovoří na stánku Českého rozhlasu ředitel Světa knihy a ředitelka managementu Českého rozhlasu. Z úst se jim linou krásná slova o důležitosti hodnot, demokracie, tolerance a médií veřejné služby, jež slouží kultuře. Vysoká manažerka Rozhlasu děkuje obecenstvu za projevenou podporu. Upřímně nevím, jak na ni přišla. S kolegyní z kultury se naopak v přestávce bavíme o tom, jak moc je naše žitá zkušenost z kultury a z Českého rozhlasu konkrétně vzdálená těm krásným slovům. Jak v Českém rozhlase nejenže autorstvu platí velmi nízké honoráře, ale navíc dávají smlouvu na dílo standardně k podepsání až poté, co jim odevzdáte hotový text; alespoň donedávna to tak bylo. Říkám si a píšu text, který by AI napsala za pár sekund a jistě by ho dovedla i lépe prodat.

Možná otvíráme AI dveře už tím, že k ní obracíme tolik pozornosti? napadá mě ono sobotní odpoledne na Světě knihy po páté otázce moderátora ohledně amerického prezidenta. Poté, co slyším Timothyho Snydera mluvit o tom, jak Trumpa posiluje právě ona obří pozornost, kterou jeho směrem neustále upínáme.