Nový náměstek ministra kultury David Kašpar tomu tleskal (sešli jsme se v Knihovně Václava Havla na společném panelu s majitelem slavného klubu Eden Stanislavem Pitašem a filozofkou Josefínou Formanovou) a matně tuším, že tuto myšlenku ještě nějak obohatil a rozvinul, aby záhy celou věc uzavřel očekávatelnou pointou, že proto si také kultura, ano, zaslouží významnou podporu českého státu. A to, ano, včetně té živé, ano, literatury.

Byl to prostě den blbec. Občas je mám a pak plácám nesmysly, které rozpoznám až poté. Někdy na to stačí i jen den. Vyspím se a rozsvítí se mi. A přesně to se stalo. Literatura tu přece není proto, aby sloužila anachronickému posílení mytologie národního státu. Dobrá literatura pouze klade otázky a hranice států zásadně transcenduje, zpochybňuje či okázale opomíjí.

Jak je to pak ale s její rolí? ptám se – s ohledem na to, na co by tak ministerstvo kultury mohlo přisypat. A tu mě napadá, že možná není od věci vrátit se k tomu, co zaznělo na panelu: literatuře roli týkající se naší identity ponechat, ale nevztahovat ji k národu a k národnímu státu, ale k lokalitě, k místu na mapě, které se zároveň vždy také zrcadlí v našich srdcích. Všichni jsme přece bezvýhradně odněkud. A literatura je často tím, co mentalitu místa přibližuje a uchovává lépe než jiné disciplíny. I proto, že je neoddělitelně spjata s jazykem, aniž by onen mentální a jazykový domov nutně kopíroval hranice států. Někdo jako svůj domov nikdy nepřestane vnímat Československo, zatímco pro jiného to mohou být česko-německé Sudety nebo Praha, která má navzdory jazyku v lecčems blíž k Budapešti než ke Lhotě. Literatura to všechno odráží, i když v Bombaji se bude cítit doma málokterý Čech a v Bombaji a zároveň v Reykjavíku nejspíš z češstva nikdo.

Pro jednou rezignuji na své obvyklé vysvětlení týkající se role literatury jako především učitelky empatie a esenciální průvodkyně „dlouhým myšlením“ versus krátké myšlení čím dál kratších textů. Ostatně je to nakonec stejné jako s identitárními otázkami kulturních válek. Jedna strana druhé nikdy nic nevysvětlí, protože odlišné názory vyplývají z odlišných hodnot. Alespoň jsem ještě nikdy nebyla u toho, že by o hodnotě literatury někdo pochyboval, respektive že by se o hodnotě literatury někým druhým navzdory svému vlastnímu postoji nechal přesvědčit.

Takže s identitou, rolí a literaturou je to jasné. Národ se zdá zbytečný. V době, která dávno demytizovala pojmy jako národ a národní stát jako účelové konstrukty, se však nyní tato slova v politice bolestivě vracejí do hry. V souvislosti s válkou se hovoří o obraně země. Máme být za konstrukt státu a národa ochotni bojovat, jakkoli už nějakou dobu pracujeme na jeho dekonstrukci jako mýtu? Máme být připraveni k obětem, ale proč? Když si představím svého sedmnáctiletého syna, že jde do války za český národ nebo stát a zemře při „obraně hranic“, je mi k zešílení. A svoboda, to je, jak říká Miroslav Petříček, koncept možnosti úniku, který ze světa řízeného algoritmy, světa všudypřítomných datových stop a AI absentuje už tady a teď. Ostatně jsem tu jen díky tomu, že mí předkové, kteří nemluvili česky, jaksi přežili. A to často na území jiných států, než jaké se na stejných místech rozkládají dnes. Jediné, co není politický konstrukt, jsou konkrétní lidské bytosti, které to často odnášejí ve jménu velkých vizí elit. Pro ně tito zranitelní jednotlivci bývají méně podstatní než fenomén vítězství či morální nadřazenosti.

Dívám se z okna pokoje bytu, kde tohle všechno píšu, a na vedlejší zahradě vidím ukrajinskou sousedku věšet prádlo. Už skoro dva roky žije v přízemním bytě našich sousedů, kde čeká na svého ukrajinského muže, který je na frontě. Literatura je moci vypovědět smysluplnost jejího čekání a jeho boje stejně jako nesmyslnost jejího boje a jeho čekání. Literatura je totiž nakonec vždycky někde jinde, než je její role a identita vlastního národa.