Sestavování postelí po maminčiných předcích z konce 19. století bylo neobyčejně dojemné i vzrušující. S rodiči jsme na dvoře jejich domu přiváděli společně k životu věci, které se přes šedesát let rozložené povalovaly na těch i oněch půdách jako cenné a pamětihodné rekvizity a pomalu už ztrácely naději, že si ještě zahrají v nějakém představení. Byly velkorysou divadelní scénou pro loutky v životní velikosti a my jsme je sestavovali holýma rukama, protože čela, pelesti a nohy z tvrdého dubového dřeva držely jen pomocí dřevěných čepů, kolíků, ručně vykovaných železných háků a železných ok, které do sebe téměř dokonale zapadly. A bylo to, jako když si na něco přijdu, jako když se dlouho vymyšlené motivy, které netušily, jak se k sobě přiblížit, náhle s nečekanou lehkostí jednoduše propojí. Ta syntéza! Ta čirá radost!

Představovala jsem si, jak si, zatímco spíme, pod římsičkou nebo ve skulince rozvilinky či vyřezávaného lístku paznehtníku lepí své postýlky vosy a nad hlavami se nám postupně objevují jejich jemně pruhovaná, pískově šedá a pískově zlatá kulovitá hnízda jako svébytné designové lampičky, z nichž místo světla bude vycházet jemně temné bzučení, při kterém budeme sladce usínat.

Ještě poetičtější by snad byla hnízda jiřiček. Ta ale nenavrhuji z ohleduplnosti ke svému souspícímu, který by za pronikavého ptačího křiku zcela jistě nikdy neusnul. Usídlily-li by se nám v hlavách postelí jiřičky, museli bychom přesídlit do druhého pokoje a ložnici jim přenechat až do vyvedení mladých a společného odletu na jih. Přihlížet ovšem, jak se učí létat, vojensky seřazeny na čele nebo v nohách našeho lože, to by byla učiněná slast.

Jediné dvě skutečnosti nám radost z postelí mírně kalily. Za prvé byly doslova širší než delší. Abychom se do nich oba dva vešli, museli bychom se do postelí ukládat na šířku, nejlépe obojankou (spali bychom nohama proti sobě), což by komplikovaly kolmo umístěné matrace a mezera mezi pelestmi. Tento problém vyřešil můj tatínek, když pelesti o chybějících dvacet centimetrů prodloužil a namořil stejným, tmavě hnědým odstínem. Druhý tatínek pak dodal prkénka, která se mezi pelesti v rozestupech položila jako rošt.

Ta druhá záležitost byla fatálnější, dodnes nevyřešená. Kanelovaný sloupek umístěný vodorovně nad překrásně vyřezávanými nohami jedné postele totiž nepochopitelně hyzdí brutální zářezy pily. Nepatřičnost stopy po hrubé, vzteklé či zoufalé síle řeže do očí i do srdce. V nohách druhé postele dokonce téměř třetina ozdobného sloupku chybí.

Někdo – je jasné kdo – chtěl ty krásné soustružené sloupky rozřezat. Někdo – ano, ten jemný, uhlazený drážní inženýr, můj pradědeček, který mé prababičce, nadané malířce, studentce Václava Jansy, psal z vojny „Můj nejmilejší miláčku, má drahá Martičko“ – do toho sloupku řezal s úmyslem jej rozřezat a snad ho i vhodit do kamen! Chtěl ve stáří, v malinkém podkrovním pokojíčku – kam byli nuceni se přestěhovat a kde se k sobě „tulili jak hrášky v lusku“, jak psali v dopise své vnučce, mé mamince –, rozřezat obě manželské postele, ve kterých spal celý život se svou nejdražší Martičkou, se svým miláčkem, ve kterých snad i počali tři děti, které jim postupně zemřely před očima. Postele se do podkrovního pokojíčku nevešly a on tušil, že jemu ani Martičce nebude dáno v nich pohodlně zemřít, že už jim jako hrobka neposlouží.

Třetinu jednoho vodorovného sloupku odřízl. Ale když se vrhl na druhý, stačil pilu jen přiložit na precizní žlábkování, s vervou a poněkud šikmo říznout jednou, podruhé slaběji, potřetí chabě, a přestat. Zadržela ho snad zvrásněná ruka milované Martičky? Neměl na dokončení díla zkázy dost sil? Anebo ta pila byla prostě jen nemožně tupá?