V epilogu své debutové básnické sbírky vysvětluje Jakub Poštolka (nar. 1996) pomocí citace dokumentárních televizních pořadů rámující slovní spojení a možný klíč k celé knize: „Říká se jim selské lesy, ale jsou poměrně vysoko v horách. Patřily statkářům z podhůří Beskyd. […] Takový typ lesa je u nás zapomenutý. Hospodář si bere z přírody, co potřebuje, a přitom vytváří podmínky pro ohrožené druhy. My se v jedné takové pařezině nacházíme […]“ (s. 69). Sbírku Selské lesy vydalo na sklonku loňského roku nakladatelství Dobrý důvod. Poselství takových lesů je jednoduché: hospodařit tak, abychom nenarušili rovnováhu (lesního) společenství. To je básníkovi, který je zároveň klimatickým aktivistou, nadmíru jasné. Přetavit ale myšlenku v báseň, jež by tezi neopakovala, nýbrž vyjevovala její smysl, je mnohem obtížnější.

Knížka zavádí čtenáře do lesů, ale také do polí a luk, zkrátka do krajiny českého venkova, a pomocí básnických prostředků se snaží dotknout se světa přírody, přičemž vychází z podnětů ekokritiky (či alespoň ekologie). Skládá se z šesti oddílů, které působí kompozičně spíše nahodile, jsou různě dlouhé a nesou názvy, za nimiž nelze tušit žádnou narativní ani koncepční úvahu (o tu se snaží pouze poslední, titulní oddíl). Ačkoliv kompozičně není kniha sevřená, zachovává si jednotnou poetiku, jež promlouvá co do větné struktury prozaizovanou formou; používá interpunkci, není nijak výrazně rytmizovaná a verše zalamuje tak, jak jí zrovna přijdou pod ruku.

Setkání romantizace a tezovitosti

Tu a tam ze sbírky příliš okatě trčí teze, například nad verši „Na dně dvou šálků / zbyl jen škraloup sedliny / geologického času“ (s. 9) visí jako stín diskurz antropocénu; verše o tom, že „Teplo nám dávají břízy, borovice a osika / dobrovolně.“ (s. 12), zas dráždí prvoplánovou úvahou o více-než-lidské subjektivitě. V metaforice, která respektuje pravidla přírodní lyriky (o níž mnozí soudobí „ekopoetičtí“ básníci uvažují jako o zcela nemožné pro současné psaní), se autor bohužel občas nevyhne básnickým klišé – například když zamrzlé rybníky nazývá „zrcadly“ (s. 15) nebo se dojímá nad tím, jak mráz kreslí akátům „šperk jinovatky“ (s. 29) či že vše žije z „pryskyřice slunce“ (s. 37). Taková volba slov pak kontrastuje s ekologickou tezovitostí a přírodovědným pojmoslovím a působí dojmem slovníku básníků devatenáctého století.

Vedle toho sbírce škodí i určitá stylistická neobratnost. Opakují se některé syntaktické vazby, zejména nadužívání adjektiv, pod jejichž tíhou se některé verše prohýbají. Jako by si básník říkal, že čím více hezkých slov do verše vloží, tím lepší poezii napíše. Jeho jazyk tím ovšem ztrácí přesnost i tah a stává se rozvleklým. Mnohé pasáže by bez obtíží obstály jako próza, nikoli však jako poezie, která (pokud si vědomě neklade za cíl přesycenost) vyžaduje větší úspornost a koncentraci: „Tyhle zarostlé plochy / by ze zákona vůbec neměly existovat, / kořeny kopřiv se pnou skrze listí / čekají na červnové večery, přikryté / teplou únavou nočního spoje.“ (s. 29)

Rozostření pole

Jednotlivé obrazy a slovník jsou přitom často pečlivě volené a svědčí o Poštolkově citu pro slovo. Ten se však povětšinou nedaří přetavit v cit pro báseň jako celek. Pointa většiny básní sbírky tak vyplývá nějak do ztracena. Snaha o zachycení více-než-lidské perspektivy, která je v současné době tak hojně diskutovaná, u Jakuba Poštolky místy zachází dál než například v poezii Marie Iljašenko z loňské sbírky Zvířata přicházejí do města, protože se rozostřuje referenční pole zájmen a jednotlivé roviny subjektivity se prolínají.

Prý je jde sklízet jen
při první bouřce léta,
zkrotí ji pak
těžkým, dlouhým spánkem.
Ztratí hořkost,
změkne,
zesládne a ztmavne.

Jejich starší bratři
se otevřou s příchodem chladu.
V baňce se roztáčí
palisandrově hnědé víry.
Tu a tam v nich zahlédneš
holé tvary ramenou,
loktů. (s. 49)

V básni se vrší různé nevyjádřené subjekty a objekty, z nichž o některých tušíme, že nejspíš nebudou lidské. Způsob použití zájmen ovšem nepůsobí jako příliš promyšlený básnický postup, ale spíš jako neobratnost, která ztěžuje orientaci v textu. Pokus mluvit jazykem rostlin na některých místech končí nelogicky, například když báseň kopřiv „píší dymnivky a podléšky“ (s. 20) – proč ji tedy nepíšou samotné kopřivy, to už se na nich krom člověka dopouští násilí i jejich kolegyně z říše rostlin? Nebo když jsou na jiném místě sbírky bolševníky obviněné z toho, že „Roztáhly bílá ramena / a otrávily půdu pod sebou.“ (s. 24) Není třeba říkat, že náletovou rostlinu k nám zanesl člověk…

Navzdory zmíněným výhradám je však třeba ocenit autorův smysl pro jazyk. Jeho slovník je bohatý a v mnoha ohledech jemný, s citem pro vykreslení atmosféry. Ve volbě jednotlivých slov a zjevné schopnosti vnímat drobné detaily se projevuje Poštolkův básnický potenciál, který by při větší míře redakčních zásahů a kompoziční sevřenosti mohl vést k přesvědčivějšímu vyjádření. Tak jako se to povedlo tady: „Umí to, / protože je šupinou z peřejí, / puklinou v opuce / hluboko v kopci.“ (s. 63)