Po třech letech vychází v nakladatelství Dauphin nová sbírka brněnské básnířky a genetičky Lenky Nehybové (nar. 1976) s názvem Krajina za deště třese hlavou. Stejně jako ve své prvotině Včelí války se Nehybová i nyní drží přírodních témat. Pozorování přírody, vztahů v ní a s ní s lehkými a neprvoplánovými poukazy k environmentálním problémům činí z těchto textů lyriku vpravdě ekologickou.

Srostlá kompozice

Na první pohled se tato sbírka od předcházejících Včelích válek kompozičně liší. Rozdělení na tři oddíly zůstává stejné, ale zatímco v debutové sbírce stály básně (povětšinou velmi krátkého rozsahu) na stránce každá samostatně, takže jejich soudržnost v rámci oddílu byla tímto způsobem „fragmentarizace“ (ve smyslu grafického vyčlenění jednotlivých textů) obtížněji uchopitelná, druhá sbírka Lenky Nehybové spěje k větší semknutosti.

V oddílech jsou básně seřazeny přímo za sebou, neohraničené názvy, ale jen drobným grafickým značením. Texty se tak vzdávají nároku na individuální existenci ve prospěch oddílu, jehož název je o to více interpretačním klíčem textů. Nebo snad nejde o oddíly, ale o tři rozsáhlé básně, které jsou tvořeny řadou do jisté míry provázaných, ale v podstatě samostatně stojících obrazů? Tak jako tak nutí těsnější souvýskyt textů k naléhavějšímu promýšlení vztahů, čímž se kompoziční aspekt přibližuje aspektu tematickému.

Básně ve sbírce obsažené jsou podobně jako ty ve Včelích válkách psány volným veršem. Relativně jednoduchá syntax (avšak bez interpunkce) a omezené používání metafor dávají básním téměř prozaický ráz. Jako by to byly útržky z deníku, zápisky pozorovatele krajiny, který je s to nahlédnout souvislosti, jevy a organismy a pečlivě zaznamenává své postřehy. Tato „pozorování“ svou prostotou a jasností zachyceného obrazu v něčem připomínají japonská haiku.

Člověk v krajině

První oddíl s názvem Ptákům už někdy chybí křídla otevírá téma vlivu lidské sféry na sféru přírodní, zvířecí, konkrétně ptačí (či okřídlenou). Lyrický subjekt zde zaujímá pozici pouhého svědka, přihlížejícího: „krutihlav pozoruje / kaluž na polní cestě / vidí v ní mraky / sebe a mě“ (s. 17). Zásah člověka do přírody není zachycen jako násilný, jako lidská exploatace přírody, děje se spíše uvalením lidského jazykového kódu na přírodní úkazy. K narušení harmonie v přírodě dochází kvůli tomu, že je na ni promítnut jazyk vědy, jazyk biologie, jazyk druhotného (protože vědeckého) systému, uvažování a logika moderního člověka: „netopýři se od myší / distancují / považují se za cosi / vyššího / ovládli vzduch / a pak ta jejich šifrovaná řeč / ke genocidě ale zatím / nepřistoupili“ (s. 13). Strohost výrazu a omezenost básnických prostředků Nehybová tu a tam naruší vcelku zdařilými metaforami: „bernešky se snesly na jezero / štíhlé krky vrhly na hladinu / stínové písmo / náčrt dohody o délce pobytu“ (s. 10).

Druhý oddíl, jehož název je i názvem sbírky, je tematicky otevřenější – krajina nabývá nejrůznějších podob včetně městské a nezřídka je omezena prostorem zahrady (tento topos propojuje obě autorčiny sbírky). Z textů začíná být patrnější složitost a fragmentárnost, subjektivita lyrického já (a lyrického „my“) vystupuje do popředí: „obrazy ti prosáknou / přes oblečení / nosíš si je domů / ty drobnější spí v nehtových lůžkách / jen mrkání ptačího oka / zůstává v zahradě / je těžko uchopitelné“ (s. 30). Zmíněná subjektivita vyvstává jako protipól onomu vědeckému uchopení procesů a skutečností, vědecké objektivitě, která je do jisté míry násilná: „přeměníme pohled / na kartografické mapy / k našemu kryptografickému prospěchu“ (s. 23). Zahrada je prostorem, kde se člověk a příroda spojují, kde v jinakosti přírody člověk odhaluje její podobnost se sebou samým: „v kolika dveřích jsi stála / a nakonec všechny vedly / do zahrady / tvůj a její mikrobiom / už jsou téměř shodné“ (s. 36).

V závěrečném oddílu S lesem v zádech opět dochází k tematickému zúžení. Subjektivita se znovu vytrácí ve prospěch strohého konstatování, nikoli však prostého metaforičnosti. Les zde představuje určitý protiklad prostoru zahrady – je rozlehlý, a tak člověkem neuchopitelný, neobhospodařený; můžeme v něm pobývat a pozorovat ho, nejsme s ním už ale spjati tak intimně jako s prostorem zahrady. Les představuje onu v jádru stále ještě nepodmaněnou, nekolonializovanou část přírody, která se řídí vlastními rytmy: „poslední cyklista / vytrhne z ticha / svůj díl / násilného vniknutí / než masa zeleně / upadne do nočního apnoe“ (s. 47). Avšak i zde jako by se člověk s přírodou sbližoval, a to tím víc, čím víc si ji snaží podmanit: „nad ránem máme místo prstů / fotosyntetizující listy / slyšíme tak příběhy ptáků / z předešlé noci // vypráví / o dvounohých predátorech / kteří jim nasazují / kovové kroužky / s nesrozumitelnými znaky“ (s. 49).

Poezii Lenky Nehybové lze vytknout určitou monotónnost, možná spočívající v kompoziční volbě, možná danou omezením tematickým a výrazovým. Jazyku pouhých konstatování či postřehů, které jsou ozvláštněny obraty čerpanými z biologického vidění světa, se někdy nedaří dosáhnout potřebné hloubky, a texty, v nichž naopak lze nalézt onen nezbytný přesah, mohou při nepozorném čtení snadno zapadnout mezi ostatní. Přesto však Nehybové sbírka přináší zajímavou, neotřelou poezii, která se nepřipojuje k řadě environmentální lyriky mající (snad už nezbytně) prvky aktivismu, ale která stojí paralelně k ní a sbližuje v sobě exaktnost biologa a citlivost básníka, aby podala originální výpověď o vztahu člověka a přírody.