Sov jsem ve volné krajině viděla málo. Protože v noci je slyšet jen jejich volání. Kalousům ušatým připadla půlka podcastu Fascinace Kateřiny Rudčenkové, kdy jsme spolu v noci po bouřce seděly na lavičce v parku u Kobyliské střelnice a naslouchaly tklivému volání mláděte, které na větvi protější borovice čekalo, až ho rodiče nakrmí. Čas od času se větev pohnula, pak rychlý zákmit těl, a zas to osamělé hu-huu-hu-huu. Žádného z kalousů, ačkoliv byli téměř na dosah a do větví svítila pouliční lampa i baterky našich mobilů, jsme však nespatřily. V Litoměřicích jsem je slyšela jen ze Střeleckého ostrova.

O jejich deništích u biskupství jsem netušila do doby, než mi zavolala zdejší umělkyně a galeristka: „Chtějí vykácet ty krásné lípy na Dómském náměstí!“ Na Dómském náměstí je litoměřická architektonická i spirituální dominanta – Katedrála svatého Štěpána s věží, trošku menší než ta vídeňská, odkud je nejkrásnější výhled z města na město. Odtud je také nový pražský arcibiskup, který ještě za svého zdejšího působení zařídil revitalizaci za desítky milionů korun – úprava se týká prostranství před katedrálou s lipami uprostřed a s prořídlou lipovou alejí, a především biskupské zahrady, do níž jsme dosud jen toužebně hleděli skrz kovovou bránu. Z té zahrady by býval krásný výhled na kopce Českého středohoří. Po revitalizaci se má konečně otevřít veřejnosti. Tak sláva! „Možná stačilo otevřít ta vrata,“ rýpl si můj muž. Jenomže jednoduchá řešení se v téhle zemi nenosí. Jsou příliš levná. Na pár laviček a otevření vrat se dotace nevypisují. Na tom žádná firma nevydělá.

O pár kroků níže je Vikárka, kdysi slavná vinárna, a nad ní netknutá, od svého vzniku nerevitalizovaná Máchova světnička. Odtamtud se Mácha mohl rozhlížet k Radobýlu i k Hazmburku na opačné straně. I tam je přístup ztížený, protože Vikárka je prodaná a zavřená. I ji čeká rekonstrukce.

Byla středa. Proslýchalo se, že kácet se má příští úterý. Informace to však byla neveřejná, protože soukromý vlastník na rozdíl od města nemá povinnost informovat širší veřejnost. Vlastně jsme nevěděli, jak má být kácení rozsáhlé. Nejasné zprávy kolovaly i mezi farníky, kteří přišli na veřejné slyšení. To bylo před rokem a půl. V kostele. Připadala jsem si jako na základce, kdy mi uniklo datum avizované písemky a já pak byla hrozně překvapená… Jenže já mám známé spíše mezi evangelíky. A po smrti mám temno. Umřeš, a šlus. Musíš být platný tady, ne někde v luftě, kruci! A nemlčet, když vidíš nepravost.   

Nechala jsem psaní psaním a vydala jsem se cestou, která tvorbu přímo znemožňuje. Začala jsem komunikovat. Informace ke mně připlouvaly porůznu, byla to přímo detektivní práce. To nejpodstatnější ovšem přišlo od jedné starší dámy, která na Dómský pahorek chodila velice často. „Na těch smrcích žijou sovy.“

Vím o zdejších bobrech. A o datlech. Ti ale zmizeli, jen co jim odbor životního prostředí za peníze z ministerské dotace nechal pokácet většinu suchých borovic, aniž by ponechal alespoň nějaký ten pahýl, jak se to v ekologicky vyspělých zemích dělá. A kalouse jsem párkrát slyšela ve vilové čtvrti a na levém břehu, kde přes den fňukala bobřata. Ale tady? Nemůžu usnout a probouzím se příliš brzy. Ty kalouse musíme zachránit! Nervózně čekám na nějakou slušnou hodinu, abych už mohla napsat esemesku. Nechci být jako nějaký vlezlý operátor.

Město se ale probouzí o dvě tři hodiny dříve než v Praze. A už mám ve WhatsAppu krásnou fotku kalouse, přesně s takovými rysími štětičkami na ouškách a očima naší kočky Mouriny, s celkem štíhlým tělem zbarveným do hněda a šeda s černým šrafováním. A po ní další. A další. Mám fotografce zavolat. Chodí tam každý den. Stačí se postavit k biskupské rezidenci a vidí je! O kalousech nevěděla ani Agentura pro ochranu přírody a krajiny, která sídlí hned pod Dómským pahorkem, protože tito kalousové nejsou v její nálezové databázi. Ale kolik lidí, kteří o nich vědí, ví, že nálezová databáze existuje? Jenže právě proto nikdo neprovedl žádný ornitologický průzkum, který zahrnuje přezkum dutin a hnízd. V dutinách navíc často přezimují netopýři. Za pokácený obydlený strom hrozí statisícové až milionové pokuty pro dřevorubce i vlastníka. Mise se brzy rozrostla o netopýry.

Posílám fotku kalouse panu architektovi. Teď se ustrne, říkám si naivně. „My ale tisy nekácíme, jen smrky.“ Do pytle, to je trapas! No jasně, teď to na laptopu vidím taky. Větvičky tisu! Musím tam osobně. Takhle, od stolu, jako to zjišťuju teď já, se možná povolovalo to kácení…

A tam, v Máchově uličce, je konečně spatřím. Ve vzrostlém tisu u rezidence sedí nádherný kalous, bez hnutí, tichounce, oči zavřené. A za ním další! Trochu menší. Potomek? A nalevo ještě dva. Svatá revitalizace! Nebýt jí, těžko bych si jich vůbec všimla. Nevšimnete si, když nevíte, kde je hledat… Ale teď jde o stříbrné smrky naproti přes uličku, v biskupské zahradě. I ty jsou pocákány bílými stříkanci. Sláva! Na menším nic nevidím. Ale na tom větším! Jak je mohl někdo opomenout? Jsou tam dva, menší. Asi samci, protože samice bývají větší a těžší. I zbarvením se liší. Jsou spíše šedí, ne hnědí. Až tam, vysoko nad stříkanci a suchými větvičkami. Dva nad sebou. Spinkají. Hohó!

No jó, jenže s sebou nemám foťák a můj čínský mobil to nedá ani se zoomem. Moc lidí tu v pátek odpoledne neprojde. I když… že by?  „Prosím vás, nemáte lepší foťák v mobilu? Jsou tady kalousové a já bych je potřebovala vyfotit.“ „Kalousové? Jsem ornitolog a nevěděl jsem o nich…“

„Tak ty tam potkáš jediný dva lidi,“ říká mi večer manžel pochybovačně, „a jeden z nich je zrovna ornitolog?“ No jo, to se mi stává. Na odeslanou fotku s kalousem na smrku v červeném kolečku mi pan architekt neodepsal.

Ale abych to zkrátila. Ředitel Agentury pro ochranu přírody ihned jednal a zařídil, že se kácení smrků odloží, dokud kalousové neodlétnou hledat hnízdiště. A vyšlo to v místním tisku! V neděli jsme uspořádali rozloučení s lipami. A taky to vyšlo v místním tisku! Ptala jsem se farníků, vycházejících z kostela, co si o kácení myslí a zda vědí o zdejších sovách. „No jo, vloni jsem sbírala ze země mládě tady v aleji.“ „A já pod těmi lípami uprostřed…  A ono si vylezlo až nahoru! Taková škoda, že se mají kácet! Ale netočte mě, bojím se, aby mě nevyhodili,“ řekl mi starší pán z biskupství ustrašeně.

Loučili jsme se s lípami, bylo nás střídavě kolem čtyřicítky, zavěšovali jsme na provázky mezi lipami barevné papíry se vzkazy a vzpomínkami, pili jsme lipový čaj ze sušených květů lip odsouzených ke stětí, chodili se dívat na kalouse na smrcích a tisech, zažehli svíčky u pat čtyř lip a viděli, jak nad námi za soumraku krouží a jeden nad námi neslyšně usedl, jako by si přiletěl poslechnout, jestli tu mohou zůstat, nebo ne, a já konečně měla pocit, že se tohle město, kácení nekácení, zrovna teď paradoxně stává mým domovem. Že jsem tu konečně víc než v Praze. A příště že něco podnikneme společně a včas. Proti té falešné dvojí lásce k lidem, která tvrdí, že příroda musí ustoupit člověku a účelově staví proti sobě to, co by mohlo být v souladu, kdyby byla vůle k šetrnějšímu řešení. Proti falešné lásce, která se ohání fanatickou neofilií jako motorovou pilou. Neofilií jako přesvědčením nebo snad dokonce vírou, že nové je vždycky lepší, a proto je třeba místo určené ke změně nejprve vyplenit, aby se rozjel byznys za miliony pěkně bez překážek, aby se utrácelo za nové stromy, a nové kašny a fontány, nové keříky pravidelných tvarů místo starých odrůd meruněk a třešní, které si tu kdysi mohly děti trhat zadarmo. Že něco podnikneme proti té úchylce dneška, která dosud nemá své čestné místo na seznamu nebezpečných deviací, ale je to deviace, protože barbarské pustošení ve jménu novosti nemá nic společného s tvorbou a ekologií a ekosystém starého stromu (i toho mrtvého – jaké překvapení pro technokraty) nelze novým nijak nahradit, zvlášť v době klimatické krize, kterou už dávno žijeme, jen je tak nepohodlné to říkat. Že se vymezíme proti estetice pouště, proti dalším sterilním rozpáleným plochám bez života za miliony, které prospějí zahradním architektům, dřevařům a stavebním firmám, ale ne životnímu prostředí.

Jenomže láska k přírodě a láska k lidem je jedna láska, páni investoři a architekti. Ne dvě. A skutečné umění je citlivě pracovat s tím, co je, ne srovnat se zemí, co bylo a na tom něco stavět. Bohužel myšlenková setrvačnost a malost je bezbřehá a potřebuje, aby i strom byl stejně malý jako ti, co rozhodují o jeho osudu.