Chtěla jsem si číst a zprvu jsem jí tedy odepřela pozornost. Tedy, snažila jsem se. Když říkala něco o šikaně, o tělocvikáři, co šmíroval kluky ve sprchách a nařídil jim, kde přesně se mají sprchovat, aby na ně dobře viděl, a o synovi, který ve čtrnácti spáchal sebevraždu „elektrikou“, zbystřila jsem. Jenže řečový tok proudil dál a vinul se nepředvídatelným způsobem. Snad jen vyprávěla jeden z podivných příběhů nějakého seriálu… Nepřikládala jsem jejím slovům váhu, protože rovnou navázala tím, jak husté vlasy měla její maminka. Mladá žena proti ní jen slušně přikyvovala, její reakce mě zrovna nepřesvědčovala o tom, že se nám paní svěřuje s tak těžkým údělem, jen tak mezi vlasy, vyšetřením, novými botami a chlebem, který teď po páté koupí už jenom u Vietnamců, ale ještě že tu jsou… Z lehké nervozity z toho, že se mi nedaří soustředit se ani na jedno – na četbu geologického čísla Plavu ani na rychle tuhnoucí žhavé magma živých slov – a zažívám tak levně, bez chytrého telefonu, příznaky digitální demence, mě vytrhly až dvě věty:

„Já jsem očkovaná proti covidu. Ještě že mi potom nic nebylo. Ale znám lidi…“

„Ty ale neumřeli na očkování. Umřeli na covid,“ vložím se do toho, i když nechci.

„Vážně? Já myslela…“

„Na covid,“ říkám pevně a cítím, jak se mi do hlavy hrne krev.

„Umřelo přes čtyřicet tisíc lidí,“ pokračuji přes roušku a Plav s hyperrealistickou malbou geologického vrásnění odkládám na vedlejší sedadlo. Teď si vrásnění obstarávám sama, na svém čele.

„Ale nepovídejte. Tolik?“
„Jo, tolik. A za to je odpovědný krom jiných i pan premiér Babiš.“

„Ale ale. Babiš. Ten taky může za všechno,“ nadurdí se bělovlasá paní ve stříbrných keckách, jako bych šikanovala jejího blízkého.

„Může. Rozhodoval o těch opatřeních v čele vlády. Snad jste ho nevolila…“ prohodím s vědomím, že volila, určitě volila.

„Volila. Vždycky Babiše,“ praví se zadostiučiněním jako přesvědčená věřící a zahledí se na mě s jiskrou v oku, jak mi to nandala.

Zakážu si širší debatu a omezím se na jediný argument, který by ještě mohl fungovat.

„Vždyť vás okrádá!“
„Neokrádá. Dyť mi přidal!“

V tu chvíli se otevřou dveře ordinace a naše krásná usměvavá sestřička zve dovnitř mladou ženu, které se evidentně ulevilo.

Osaměly jsme.

Každá na opačném konci politického spektra. Mezi námi sedí Babiš.

„Já nemám dobrý zkušenosti s doktorama.“

A je to zase milá, důvěřivá paní.

„Měla jsem tři porody, a všechny byly strašný.“

Čekám, že se zeptá na mé porody. Naštěstí ji to nenapadlo. Sláva porodům! Porody jsou tisíckrát lepší než Babiš. I když už i z těch profituje. Respektive z žen, které by rády porodily, a tak podstupují umělé oplodnění na jeho reprodukčních klinikách.

„Když jsem byla s tím prvním, daly mě na pokoj ke starým bábám. Píchly mi injekci na urychlení a odešly. A teď ty báby pořád chtěly s něčím pomáhat, tady přikrejt, podat nočník, tahat na postel… Pletly si mě se sestrou a já cejtila, jak začínám rodit! Odtekla mi voda, nikde nikdo. Tak jdu na chodbu a hledám někoho, kdo mě odvede na sál. A na schodech se mi udělalo tak špatně… skoro jsem omdlela! Naštěstí šel zrovna kolem doktor, a když mě viděl, tak se takhle chytal za hlavu, ježiši, co tady děláte?“
„Tak to mě mrzí. Taková neurvalost, viďte?“ říkám, „snad je to dneska lepší…“

Teď, teď se mě zeptá na moje porody… a připravuju si nějakou neutrální odpověď. Hlavně nevyděsit neurvalou odpovědí, že každá žena přece rodit nemusí.

„Maminka měla krásný hustý vlasy. A bratr byl od mládí plešatej. Jestli já ještě dneska dostanu ten chleba, co myslíte?“
„U Vietnamců určitě. U Köhna mají jenom do pěti.“
„Manžel mě dost brzo opustil a já byla na tři kluky sama. Mně se zdálo, že se v tý škole trápí. Jenže my to neřešili. Tehdy byl učitel autorita.“

V tu chvíli se otevřou dveře ordinace, vychází mladá žena, plaše se usměje, rozloučí se a vychází z čekárny na chodbu a na ulici, kde dost možná, povane-li vítr správným směrem, ucítí hnojiva z nedaleké Babišovy Lovochemie.

Bělovlasá paní vchází za sestrou do ordinace, aby za chviličku vyšla s papírkem v ruce:

„Já si byla jenom pro recept.“

Když pět minut před koncem ordinačních hodin sestra z mé paže vyvléká splasklou manžetu tlakoměru a předává lísteček s naměřenými údaji lékaři, ten se zhrozí.

„Copak? Nízkej?“ ptám se. Mám odjakživa nízký tlak. Jednou se sestra na alergologii divila, že ještě žiju.

„Naopak! 140 na 90!“ Spočine na mě pátravým zrakem. A pak mu svitne.

„Nebavila jste se s paní J.?“
„S tou starou paní?“

„No jo!“ uvolněně se rozesměje můj milý lékař a sestra s ním. „Napište: Pacientka vedla rozhovor s voličkou Babiše.“

A smějeme se všichni.

Dovtípím se, že na vysoký tlak v mém případě stačí jediné – vyhýbat se Babišovým voličům.

„Ale těch je tady asi hodně, viďte?“

Lékař vážně pokyvuje. „Je.“

Jsem ráda, že jsem ho pobavila. Teď je to fifty fifty, protože posledně pobavil on mě: „Když Němec dostane lékařský recept, tak řekne ‚danke‘, Francouz ‚merci‘ a Čech: ‚A může se na to chlastat?‘“

Cestou domů, což není vůbec daleko, mi ale na mysli vytane ten syn. Ten mrtvý syn, to nepřekonatelné trápení, ta tma, ze které není žádná cesta ven.

„To potom do konce života nemáte žádnou radost,“ prohodila jen tak mimoděk, skoro neslyšně, jakoby bez příčiny paní J. a já tu větu uslyšela mnohokrát zesílenou, jako by mi ji zrovna teď řekla úplně zřetelně a nahlas rovnou do ucha.