Honorářová praxe mívá několik podob. Nejčastější jde o email s pracovním návrhem, kde se o honoráři nepíše. Vždy přemýšlím, jaké myšlenkové pochody se dějí na straně takového organizátorstva. Nejspíš to na autorstvo prostě zkoušejí.

Pokud se v emailu píše „proplácíme cestovné“, o honoráři se sice nic explicitně neříká, ale je možná si vsadit na to, že nebude. Což je fér. Na rozdíl od otázky: kolik za to chcete, která obvykle jen spouští licitaci o ceně. Někdy jsou to také dlouhé telefonáty s obšírným popisem nabízené práce. Když se však v samém závěru ptáte na honorář, ozve se na druhé straně mobilu zaskočené a snad i trochu dotčené ticho.

Aby bylo jasno: tenhle text nekope primárně za vyšší honoráře, ale do těch, co mlčí o penězích v oněch nejasně formulovaných nabídkách, respektive tenhle text kope za obyčejnou transparentnost. Z nabídky práce doprovázené nenabídkou peněz nemůžeme vinit ministerstvo, státní kulturní politiku, distribuci či čtenářstvo, co nerozezná kvalitu, ony obvyklé podezřelé. Tohle si totiž děláme zcela sami: my, co tvoříme literární provoz a nemluvíme spolu narovinu.

Vzhledem k tomu, že se o honoráři nejčastěji v úvodní nabídce vůbec nehovoří, autorstvo často stojí před otázkou, zda se na honorář dotázat nebo doufat, že na peníze nakonec dojde tak nějak později. Když po přímém dotazu po penězích následuje reakce typu „a kolik si tedy představujete?“ je téměř jisté, že se cena stane předmětem majlového pingpongu. Z nechuti a studu při té představě leckteré autorstvo volí, i s ohledem na vlastní důstojnost, pozvání raději přijmout i bez ponětí o výši honoráře, jehož existence je navíc jen domnělá a pak doufat, že na něj dojde a nepůjde jenom o cesťák.

Existují ale i jiné případy: o honoráři se sice od začátku hovoří, ale je to spíš zavádějící.

U nás doma je například doslova okřídlenou sentence jednoho známého kulturního redaktora renomovaného společensko-politického týdeníku: „honoráře umíme“. Platí to do té doby, než padne částka a vyjde najevo, že umí maximálně třetinu. To znamená, že za povídku, na které pracujete zhruba týden, umí průměrnou dvoudenní mzdu. Ne, neřešíme za kolik a co. Udivuje nás, že honorář není součástí nabídky. A štve, že ten trapný pocit nakonec často obracíme proti sobě, což znamená, že na dotaz „a kolik si představujete?“ odpovídáme částkou, která je již od začátku tím studem podhodnocená.

Proč si to sakra celé rovnou neřekneme? Že prostě nejsou prachy a rádi bychom víc, ale máme na to třeba jenom dva litry nebo vůbec nic. Taková nabídka je srozumitelná. Autorstvo poděkuje, věc zváží a dá vědět.

Místo toho provozujeme onu zvláštní disciplínu nehovoření o penězích, o níž bych se nezdráhala se domnívat, že je na rozdíl od nízkých honorářů v kultuře zcela specificky česká a nemůžeme z toho vinit Motoristy, sociální sítě ani kapitalismus. Asi tak má druhá strana za to, že se ušetří. Že částka, ke které se takhle v licitaci s autorstvem dopracuje, bude nižší než částka, kterou by nebylo ostuda navrhnout v onom vůbec prvním zvacím emailu, kde se mlčí o penězích.