Zpět ale k oněm prosbám. Kulturní projekty žádají své posluchače, diváky a čtenáře o podporu, otázka ovšem je, kolik z jejich podporovatelů je zároveň aktivní v jiném kulturním projektu, který je na tom podobně bídně. Odhadla bych, že minimálně polovina. Pokud bych měla podporovat všechny ohrožené kulturní projekty, které mi jsou blízké, brzy bych vyhlásila osobní bankrot.

Ocitáme se tedy v absurdní smyčce – vydělej – podpoř – vydělej. Navíc jako lidé kulturní bychom měli podporovat i kvalitní žurnalistiku, a tedy i média se širším než jen kulturním záběrem. Budeme si vzájemně přeposílat to málo, co kulturou vyděláme, abychom se udrželi v provozu? Nebo podpoříme jenom projekty, které opravdu zvládáme pravidelně číst a poslouchat? Kolik časopisů, podcastů a akcí potom zanikne? A všimne si toho někdo jiný než my sami, kteří se kulturou živíme a zároveň jsme jejími hlavními konzumenty?

Možná je právě tohle na celé situaci nejznepokojivější. Kultura se mění, na jednu stranu se tříští do desítky malých projektů bojujících o diváky a finance, ale současně připomíná uzavřený ekosystém. Svými prosbami se neobracíme k širší veřejnosti, ale prostřednictvím sociálních sítí ke své bublině, k těm, kteří odebírají náš newsletter či chodí na naše akce. A zatímco si mezi sebou posíláme drobné částky, které mají zachránit další číslo časopisu nebo další sezonu, nenápadně si zvykáme na představu, že přežití kultury je soukromou starostí a odpovědností těch, kdo ji vytvářejí a konzumují. Kulturní projekty jsou nuceny zdražit, zpoplatnit své služby a uzavírat se za paywallem. Kultura se stává tajným klubem otevřeným jenom těm, kdo mají (alespoň roční) členství. Těm, pro koho je opravdu prioritou a zájmem, ale současně pro toho, kdo na ni má dostatek peněz. Jenže takové kultuře hrozí, že přestane být veřejným prostorem, veřejným zájmem a nástrojem k rozvoji veřejného života.