Nucené sterilizace romských žen jsou jedním z nejhorších poválečných zločinů, kterých se na Romech česká společnost dopustila. Přesto bývají stále znevažovány a omlouvány, což se odráží i na zdlouhavém, komplikovaném a nedostatečném odškodňovacím procesu. Spisovatelky z klubu Paramisara se ale odmítly s takovým přístupem spokojit.

„Dětí už máte dost, ne? A to další těhotenství by pro vás mohlo být hodně, hodně rizikové,“ řekl doktor na jedné z těhotenských prohlídek Monice, hrdince povídky Verony Filové. Doma měla tři kluky, zrovna čekala čtvrtého a do budoucna plánovala ještě naposledy se pokusit o vytouženou holčičku. Nesouhlasila s doktorem, že by měla zase tak moc dětí, rozhodně ne tolik, aby musela zvažovat sterilizaci. Jenomže čtyři děti a čtyři romské děti znamenaly v očích společnosti velký rozdíl. Monice už bylo třicet šest, a i když nikdy neměla žádné zdravotní problémy, lékař ji vyděsil.

Pod nátlakem, vystrašená, že umře a její děti budou vyrůstat bez mámy, nakonec se sterilizací souhlasila. Nikdy ale nepřestala litovat. „Cítila jsem se prázdná, vybraná, nechtěná.“

Příznivá rodinná politika? Jak pro koho

První polovina sedmdesátých let byla definována příznivou rodinnou politikou, sociálním a ekonomickým podmínkám podporujícím porodnost se ale zdaleka netěšili všichni. Nebylo totiž důležité jenom kolik dětí se narodí, ale i jaké děti to budou. Právě v té době začaly nemocnice s tichým politickým souhlasem nezákonně sterilizovat Romky. A nepřestaly s tím ani přes změnu politického režimu minimálně do roku 2010.

Ke sterilizaci byl oficiálně nutný dobrovolný informovaný souhlas operované ženy. V praxi lékaři tuto povinnost ovšem mnohdy nedodrželi. Zatímco Monika byla k souhlasu dotlačena nejasnou diagnózou a strachem o život, jiným ženám třeba vyhrožovali sociální pracovníci odebráním dětí nebo zrušením sociálních příspěvků. Některé byly mylně informovány, že „mašličky“ lze rozvázat a podvaz vaječníků tak zvrátit, další o prodělané sterilizaci neměly roky ani ponětí.

„‚Proč nemůžu přijít do jiného stavu?‘ ptala jsem se doktora. ‚Ale vy už žádné děti rodit nebudete, máte přece podvázané vaječníky, a to už jaksi nejde změnit,‘ podíval se na mě můj gynekolog, jako bych byla blázen,“ dělí se o svůj zážitek další ze zasažených žen v povídce Ilony Ferkové. Podvaz jí udělali před lety během interrupce, jenže zatímco s přerušením těhotenství souhlasila, o sterilizaci až do oné návštěvy gynekologa nevěděla. Nelze se tedy divit, že státu a jeho institucím, úřadům, školám či nemocnicím už nikdy skutečně nevěřila.

Právě přetrvávající nedůvěra ve státní instituce je jedním z projevů mezigeneračních traumat, která si v sobě mnozí Romové a Romky nosí. Nedostali ještě ani možnost vyrovnat se s genocidou, kterou na nich spáchali nacisté, když začalo genocidní praktiku omezování porodnosti aplikovat i nové státní uspořádání. Situace se nezlepšila ani po sametové revoluci – protiromský rasismus v české společnosti zakořenil dávno před druhou světovou válkou a její výraznou součástí zůstává dodnes; s politickými režimy se mění pouze jeho projevy a intenzita.

Autorky si protiprávní sterilizace jako téma druhé společné povídkové knihy (jejich prvním společným počinem byla sbírka Fameľija nadevše) zvolily jednohlasně. Ani jedna z nich sama nedobrovolný zákrok nepodstoupila, každá ovšem znala ve svém blízkém okolí někoho, kdo ano. Když se tedy rozhodly, že chtějí beletristicky zpracovat skutečné příběhy sterilizovaných žen, nebylo pro ně těžké najít ty, které byly ochotné se o svou zkušenost podělit.

Bez zlehčování

Základem každé z povídek se tak stal životopisný rozhovor s vybranou pamětnicí, poté už přišla řada na kreativní tvorbu spisovatelek. Některé z povídek následují pro romskou literaturu typickou šablonu lineárního vyprávění a zůstávají tak velmi věrné původnímu materiálu, jiné jsou více stylizované. Dopis kamarádce, příběh sociální pracovnice snažící se pomoci sterilizované klientce nebo pohled syna, který se ale nikdy neměl šanci narodit – stejně jako jsou rozdílné zkušenosti respondentek, liší se i přístupy k jejich zpracování.

Spojením reálných příběhů s autentickým rukopisem jednotlivých autorek (píšících v češtině, v několika případech ve slovenštině) tak vzniká neobvyklá kronika kolektivní paměti několika generací romských žen – těch, které trauma samy prožily, i těch, které poznamenala jeho neustálá přítomnost všude kolem.

Kniha ale nezůstává pouze u kritiky nespravedlnosti spáchané majoritní společností. Autorky k tématu přistupují intersekcionálně, a tak svou pozornost obracejí i do vlastních komunit a domovů. Zatímco mnoho žen našlo v těžkých chvílích u svých manželů podporu, jiné to štěstí neměly. „Celý můj život se zhroutil. Vysvětlovala jsem muži, že za to nemůžu, přesto se ke mně stavěl, jako bych za to mohla,“ píše ve své povídce Iveta Kokyová, která zpracovala příběh olašské Romky z velmi tradiční rodiny. „Znám ještě jednu olašskou Romku, i ona moc trpěla. Nejen kvůli tomu, že potom začala být nemocná, ale také kvůli svému muži, který ji začal odmítat. Protože byla neplodná, ani se jí nedotkl, už ji nepovažoval za ženu. Choval se k ní jako ke kusu hadru,“ pokračuje.

Někteří Romové zastávali velmi tradiční pohled na ženství a mužství, omezený výhradně na biologické funkce. Když žena nemohla plodit děti, nebyla ženou, a protože nebyla ani mužem, nebyla ničím. Plno jich tak bylo nuceno čelit dopadům systémového násilí samo, bez podpory nejbližších. Autorky a jejich respondentky odmítají tuto křivdu z řad vlastních mužů nechat pohřbenou, a tak se vedle obžaloby majoritního rasistického systému pouštějí i do romského patriarchálního tradicionalismu.

Kniha Podvázané mašličkami komplexně a rozmanitě rozebírá jednotlivé aspekty a důsledky nucených sterilizací. Přestože vzbuzuje silné emoce, necílí pouze na bouřlivý první dojem. Apeluje především na mezilidskou solidaritu a, doplněná o odborný úvod z pera romistky a historičky Heleny Sadílkové, znale poukazuje na postupy tehdejšího i nynějšího politického režimu a požaduje skutečnou nápravu – takovou, která začíná upřímným uznáním zločinu, bez jeho zlehčování a zesměšňování.