„Sestřičky ji při nošení dětí na kojení míjely beze slova a vyhýbaly se jí pohledem. Snažily se tvářit, jako by tam nebyla. Nějak to poprvé bez Bětky přečkala, protože nebyla zvyklá se moc vyptávat. Nemocnice je vážená instituce a ona byla za ty roky v domovech naučená přijímat nastavený řád. Při druhém kojení už to ale nevydržela a chytila procházející sestru za cíp stejnokroje: ‚Sestři, prosím vás, já ještě nemám miminko!
Zdravotnice se neochotně zastavila. ‚Běžte si potom za doktorem,‘ zněla její strohá odpověď.“

Eva Danišová (nar. 1959) vydává román, který je v literatuře českých Romů průlomový. Idealizace vzpomínek na mládí jde stranou, zábavných historek se nedočkáme, zato se nám do rukou dostává nevídaně osobní text. Autorka tu jde doslova s kůží na trh.

Vypravěčka Dora, jíž Danišová hned do titulu knihy nemilosrdně vepisuje přízvisko diliňi (hloupá), je autorčiným alter egem a její příběh se čte na jeden zátah. Je strhující, šokující a poskytuje jedinečnou příležitost nahlédnout, jak může být život těžký, když vyrůstáte v prostředí, které vám dává jen málo lásky, žádné zázemí, minimální rozhled.

Dora tráví kus dětství v ústavech, vřelý vztah má jen se starou svéráznou babičkou. A od začátku samostatného života si opakovaně zadělává na neštěstí – první dvě děti ze vztahu se ženatým milým jsou jí odebrány hned v porodnici, o další dceru ji připraví despotický manžel, a tím to zdaleka nekončí. Ale nakolik má na vybranou? – honí se čtenáři stále hlavou. Když do začátku života nedostala doslova nic a ze všeho nejmíň sebevědomí a sebeúctu, které by jí umožnily za sebe bojovat?

Znovu a znovu se ocitá na dně, ale někde uvnitř ní se skrývá síla a netušené schopnosti. Když v ně sama uvěří, věci se začnou obracet k lepšímu, třebaže k pohádce má tenhle příběh opravdu daleko a některé věci už napravit nejde.

Dora coby čtyřicátnice dálkově vystuduje střední školu a stane se sociální pracovnicí, čímž získá možnost pomáhat podobným rodinám, jako je ta její. Co víc: „Po skončení školy, blížil se rok 2005, nastoupila jako terénní sociální pracovnice na ten samý okresní úřad, který jí kdysi odebral děti.“ Ale hledat cestu ke svým dětem, které nemohla vychovávat a v náhradních rodinách se jim nevedlo dobře, je pro ni po letech těžké: „Posraní komunisti a celý socialistický systém! Takových romských dětí bylo hodně. Mysleli si, že z nich v děcáku nebo u gádžů vyrostou Češi, a zatím jenom zničili život spoustě rodin.“ Toto je jedna z nemnoha pasáží, které se obecněji vyjadřují k rasismu a systémové diskriminaci romské menšiny. Objevují se i další, například zmínka o odděleném vítání občánků pro romská miminka či o sterilizacích zejména romských žen. Celkově se však vyprávění zaměřuje především na Dořin vlastní osud.

Odevzdaná

Pro romská vyprávění je typické, že se nezdržují rozvláčnými úvody, úvahami a výklady. I Eva Danišová píše stručně. Kniha má pouhých 144 stránek, a to včetně výborných ilustrací Juraje Horvátha, a přitom pojímá Dořin životní příběh, načrtává chaotické vztahy v širší rodině a dotýká se i lecčeho dalšího. Od tradice se však spisovatelka vědomě odchyluje. Hledá slova pro to, o čem se běžně nemluví, a to ani mezi nejbližšími. Tabu pro ni není sex, ztráta dětí, deprese, nespravedlnost patriarchálního uspořádání ani nezdravé příbuzenské vztahy. Nesoustředí se jen na děj, ale snaží se vyjadřovat pocity a popisovat psychické stavy tak, jak to z romských textů příliš neznáme. Nápadně často se přitom vrací k pocitům, které popisuje slovy „odepsaná“, „nevyhovující“, „hromada odpadků“.

Jakkoliv zkoušení neprošlapaných cest a hledání výstižných vyjádření vede tu a tam i k drobným kompozičním neobratnostem či použití výrazových klišé, působí text velmi autenticky a upřímně. Nevadí ani, že si Dora občas ve svém vyprávění protiřečí. Život a vztahy bývají rozporuplné, stejně jako osobnosti lidí kolem nás.

Jak napovídá mimo jiné závěr, text je nejen výpovědí, ale i jakousi autorčinou osobní bilancí. V dnešní narcistické době je nezvyklá sebekritičnost, s jakou Danišová píše, zejména si vyčítá naivitu a to, že si v mládí nedokázala víc stát za svým. Ostře se nicméně místy opírá i do systému, který byl pro její život zničující: „Zdálo se, že abyste mohli vychovávat vlastní dítě, nejste podstatní vy, ale váš byt a práce. Jestli jste třeba agresivní, duševně nemocní nebo sexuálně úchylní, to není důležité.“ Na události se dokáže dívat s odstupem a nacházet opakující se vzorce: „Joj, dajori miri, jak ráda bych ti bývala poradila, ale já sama nevěděla, co se svým životem! Je mi to líto, protože jsi byla stejně jako já odevzdaná, napadne většinou Doru, když jde na hřbitov za babičkou a maminkou.“ Dora je po generacích bezmocných žen první, které se podařilo emancipovat – čehož je napsání a vydání knihy důkazem.

Nevím s jistotou, co pro Evu Danišovou znamená publikovat takto osobní text, ale hádám, že k tomu potřebovala velký kus odvahy. Respekt zasluhuje i to, jak suverénně si osvojila spisovatelské řemeslo. Její kniha je doslova pro každého, přečtení zabere pár hodin, ale materiál k přemýšlení poskytne na mnohem delší dobu.