Spisovatelka Lenka Chalupová má na kontě už více než desítku románů. Přesto se knihy této vystudované žurnalistky, která je civilním zaměstnáním přerovská tisková mluvčí, vyhýbaly literárním recenzentům. Její nový historický román Hrbaté duše se během prvního měsíce prodeje dostal v knihkupectvích mezi bestsellery. Je tedy načase podívat se na to, co autorka může přinést čtenářům a v širším pohledu pak celé české literatuře.

Román se odehrává během druhé světové války v Bochoři u Přerova, malé vesnici s lázněmi a vojenským letištěm. U Chalupové je tak možné spatřovat podobnou strategii regionálního psaní, jakou úspěšně předvedla například Karin Lednická se svým Šikmým kostelem, který připomněl v literatuře zase oblast Karvinska. Lokalita Přerovska, pro většinu Čechů známého a přitom neznámého místa, má minimálně stejný potenciál. Stejně tak by mohlo být čtenáři oceněno lavírování mezi realitou a fikcí, které na straně fikční reprezentuje většina postav, zvláště rodiny Ambrože Ptáčka a Dezidera Horváta, otisk reality poté představuje kromě prostoru Přerovska s letištěm v Bochoři také například továrna Kazeto nebo postava majitele lázní, doktora Palackého. Provokativní balancování mezi literaturou faktu a fikcí navíc podporují dobové fotografie Přerova a Bochoře zařazené na konec knihy. Je namístě pochválit, že fotografie nejsou umístěny rovnou do textu, čímž by bylo mnohem citelněji ovlivněno čtení románu – takto je v prvé řadě čtenářům ponechána svoboda imaginace, takže si každý budovu lázní představí po svém, v druhé řadě by zasazení ilustrací do textu ještě více naleptávalo fikcionalitu díla. Zároveň ale existence fotografií podporuje současný trend poznávání historie skrze kukátko literatury.

Co se týče výstavby románu, jedná se o typický historický román vyprávěný er-formovým vypravěčem bez jakýchkoliv zvláštních vlastností. Vyprávění je klasicky chronologické, nejedná se o dnes již klišovité pátrání cca čtyřicetileté ženy žijící v cizině po vlastní minulosti, byť jedna z postav by mohla být naprosto typickou protagonistkou tohoto typu rámcového vypravování. Skoro bych měl podezření, že Chalupová měla během tvorby v hlavě i tuto verzi, která se naštěstí na papír nedostala, protože jednoduchá kompozice od A do Z, bez zbytečných výjezdů do archivu či LDN, je osvěžující a příjemně svižně se čte.

Důraz je kladen na univerzální potíže v mezilidských vztazích, jako je nevěra, žárlivost či pomstychtivost. Během četby se občas až vkrádala myšlenka, zdali nejsou reálie druhé světové války mírně navíc – některé romanticko-dramatické pasáže by se daly univerzálně použít v jakémkoliv dílku z červené knihovny, byť zasazení do časového rámce okolo heydrichiády funguje v závěru knihy jako katalyzátor děje. Krátký epilog ze 60. let pak působí jako snaha dopovědět ještě kus příběhu, který se odvíjel dál i po zaskočení čtenáře šokujícím odhalením a následným rychlým utnutím vyprávění v závěru poslední řádné kapitoly zasazené do září až října 1942, v němž autorka uzavírá většinu dějových linek.

Je však na místě zmínit i několik prvků, kterými se toto vypravování, jinak typologicky poměrně odpovídající tzv. hostovské škole, odlišuje od většinové produkce. Prvním z nich je zapojení romských hrdinů. Rodina Dezidera Horváta působí po většinu vyprávění poměrně stereotypně – k jejich životnímu stylu patří potíže se školní docházkou u dětí a s pracovní morálkou u dospělých nebo vnímání pevného obydlí jako klece… Nicméně několik postav toto jednoduché vidění příslušníků romského etnika narušuje. Jednak se to týká postavy pracovitého otce rodiny, který jako mladý skončil ve vězení a už se tam nechce vrátit, jednak pak jedné z dětských postav, o jejíchž osudech se dozvídáme ve zmíněném epilogu. Byť u ní zůstává čtenáři v hlavě otázka, zdali toto vybočení ze stereotypu stálo za všechny negativní situace, kterými si dívka musela projít, a zároveň zda je toto vybočení vlastně v pořádku z hlediska etiky. Každopádně se Chalupové podařilo alespoň částečně překročit stín stereotypizace.

Dalším zajímavým prvkem je syn Ptáčkových, Hynek. Ten je i přes svůj český původ a vlastenecké rodinné zázemí přitahován nacistickou ideologií. Je na čtenáři, jestli tento fakt bude interpretovat spíše jako snahu vzbouřit se rodičům, nebo prostředek k cestě za jeho snem, tedy za prací na bochořském letišti, které je v dané době ovládáno Luftwaffe. Uvedení této postavy je do značné míry novum – mladí muži propadlí nacistické ideologii se v české literatuře sice objevují, viz například Hans z Körnerovy Adelheid nebo Friedrich z Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, nevzpomínám si ovšem (pokud nepočítáme vypočítavého číšníka Jana Dítěte, u něhož jsou motivy příklonu k nacismu spíše pragmatické) na vykreslení Čecha – nacistického fanatika. I když, jak nedávno ukázal televizní dokument Kuratorium, na který jsem si vzpomněl při pasáži, kdy Hynek označuje německé letce za „naše“, nechybělo o mnoho víc let nacistické nadvlády a takových poblázněných Hynků Ptáčků by kvůli obratné propagandě bylo mnohem víc.

Posledním prvkem, díky kterému kniha zcela nezapadá do poměrně oblíbeného žánru, je prozrazení udavače hned během několika prvních kapitol. Přiznám se, že při četbě jsem to zprvu pokládal za autorčinu chybu, ovšem po dočtení celé knihy jsem musel změnit názor. Odhalení „záporáka“ hned zkraje knihy ukolébá čtenáře, který se tak mnohem více soustředí na vztahovou rovinu mezi postavami, jen aby se motiv udávání znovu vrátil s nečekanou razancí a překvapivým rozuzlením. Takové hry se čtenářem by se mi v rámci žánru líbily častěji.

Již méně čtivá mi však připadají prapodivná jména postav. Rodina Ptáčkových se skládala z Máří (tedy Marie), Ambrože, Zory a jejího snoubence Ctibora, Hynka, Blaženky a sestry Gustiny. Jak právě Gustina (sic!) poznamenala: „Už jen to jméno – Cti-bor! Panebože, na co si Jeřábkovi hrají?“ Možná se jedná o anomálii z Přerovska, možná o autorčin manýrismus, nicméně podobně jako Gustina se budete ptát u poměrně značného množství vlastních jmen postav. Jako by v té době populární vlastenecká a církevní jména jako Anna či Václav nebyla dostatečně vhodná pro postavy příběhu. Volba je o to více zarážející, že se nejedná o žádné postavy z dramatu o továrnících či zchudlých šlechticích, ale hlavními hrdiny jsou postavy prosté, sociálně zařazené spíše do nižších pater společnosti. Druhou drobností, která spíše zamrzí, než že by přímo kazila dojem z četby, je obálka – konkrétně využití obrázku zřejmě generovaného umělou inteligencí. Jednak je třeba říct, že obálka odkazuje pouze na dílčí vzpomínku jedné z postav a až na siluetu kostela podobající se tomu bochořskému nevystihuje a ani nenaznačuje obsah knihy, jednak je škoda, že textu vzniklému díky lidské kreativitě a jistě i nemalému úsilí „dává tvář“ produkt generovaný umělou inteligencí. Přinejmenším jde o eticky velmi sporný krok.

Co tedy říci o románu závěrem? Jedná se o průměrný historický román z druhé světové války, který z průměru mírně vybočuje na jednu i na druhou stranu díky dílčím prvkům. Nejedná se o žádné převratné dílo, které by inovativním pohledem narušovalo dosud ustálené souřadnice literatury. Ale možná právě proto se Hrbaté duše dostaly mezi bestsellery. Pro mainstreamového (což není myšleno nijak negativně!) čtenáře jde o dobře zpracovanou knihu, která mu dodá to, co od ní po nahlédnutí do anotace na pultě knihkupectví očekává – silný příběh plný osobních dramat a literárně vděčný časoprostor druhé světové války, navíc okořeněný regionálním aspektem. Na večerní či víkendové čtení místo televize je to ale vlastně velmi dobrá volba.