Němci včera a dnes
Kniha Jakuby Katalpy není zdaleka jen o válce, byť je z největší části do této doby dějově zasazena. Již její název naznačuje, že bude v jistém smyslu sociologická, modelová či, chcete-li, typizovaná – titul Němci je v tomto smyslu dostatečně obecný. Avšak není tomu zcela tak; spíš než o beletrizovanou studii významného evropského etnika se jedná o příběh života poznamenaného událostmi dvacátého století.
Ani po šedesáti letech není téma druhé světové války v české literatuře nadobro zmrazeno. Opakovaně a vzhledem k datům narození publikujících autorů až překvapivě často se vrací a nenechá v kolektivní paměti vyhasnout to, co by nikdy nemělo být zapomenuto. Zvuk slunečních hodin, Vyhnání Gerty Schnirch, Slezský román, to jsou jen namátkově vzpomenuté prózy z posledních let rozšiřující bohatou válečnou reflexi Lustigovu, Fuksovu, Hrabalovu a dalších. Přes veškerou sugestivitu je nutné si uvědomit, že to, s čím se v současné době setkáváme, už není (protože nemůže být) odlesk osobní zkušenosti s válečnými událostmi, ale získaná a více či méně domýšlená představa o nich.
Kniha Jakuby Katalpy (1979) však není zdaleka jen o válce, byť je z největší části do této doby dějově zasazena. Již její název naznačuje, že bude v jistém smyslu sociologická, modelová či, chcete-li, typizovaná – titul Němci je v tomto smyslu dostatečně obecný. Avšak není tomu zcela tak; spíš než o beletrizovanou studii významného evropského etnika se jedná o příběh života poznamenaného událostmi dvacátého století. Vesměs fabulované, při znalostech dějin však nikoli nemožné události v životě jednoho člověka se rozprostírají na rozsáhlé časové ploše: od současnosti retrospektivně až po předválečnou dobu, kdy příběh a život hlavní hrdinky začíná.
Román je započat jako svého druhu tajemný, detektivní příběh: náhlá smrt otce rodiny svede všechny jeho potomky na jedno místo, aby se zúčastnili jeho pohřbu. Hned z úvodních informací o zesnulém muži vyvstává otázka, která čtenáře po zbytek knihy zaměstná: proč ho kdysi jeho skutečná matka odložila a ponechala k vychování náhradním rodičům? A když už by to z jakýchkoli důvodů musela učinit, proč se se svým synem už nikdy později nesešla, když příležitosti zjevně byly – oba o sobě věděli, žena žijící v Německu mu (a pak jeho dětem) dokonce dlouhá léta posílala balíčky se sladkostmi na přilepšenou? Svůj kontroverzní čin pravděpodobně nikdy nikomu nevysvětlila; není divu, že se muž zatvrdil a začal svou krkavčí matku nenávidět. Ze všech pozůstalých se po babiččině minulosti první a nakonec také jediná začne pídit dcera zesnulého; z jejího pohledu je historie viděna a jejím pátráním a cestou za vysvětlením rámována. Zvídavá dáma (jméno není zmíněno) se stále ještě v expozici příběhu setká s mladší dcerou hlavní hrdinky, s níž se k motivům matky, která opustila své dítě, snaží po krůčkách přiblížit. S nevýslovným překvapením se dovídá, že stará paní Klára ještě žije, jenže kvůli svému stáří a chorobě už není schopna souvislé řeči ani vzpomínek. Nezbývá jí, než si domýšlet. Zpočátku rozpačité a odměřené ženy si k sobě naleznou cestu a snaží se dobrat toho, co jim jejich rodiče z různých důvodů zatajili. Zde se míra jejich informovanosti nápadně rozchází s čtenářovou, neboť ten je – ve vypravěčské er-formě – s klíčovými momenty seznamován podrobně. „Zažívá“ narození a dospívání hlavní hrdinky, její první lásky, náhlou smrt prvního muže, sleduje její profesní dráhu včetně dobrovolného umístění do malé sudetské obce Rzy, konec války a nakonec i onen zoufalý čin. Zdá se, že a priori zavrženíhodný či těžko pochopitelný akt má být celým širokozáběrovým vyprávěním nejen objasněn, ale i obhájen. Konečný soud je však prozíravě ponechán čtenáři.
Autorka má tendenci prezentovat závažné okamžiky velkých i malých dějin fatálně, a zároveň jakoby nahodile. Takový princip je působivý, někdy ovšem příliš zamířený na efekt. Často se projevuje tak, že se vedle sebe položí nesrovnatelné. Nejnápadnější je to v kaleidoskopických kapitolách nazvaných Štěpení času, kde se historické souvislosti přibližují například následovně: „Pět měsíců před tím, než byla Bernadetta Soubirousová, jíž se v Lurdách zjevila Panna Marie, prohlášena za svatou, zkonstruoval japonský inženýr Šimizu automatickou pušku.“ Vtipné, paradoxní, avšak nijak složité; autorka je silnější jinde.
Umí především zaujmout stylem; pokud se ke knize vracíme, není třeba si znovu přivykat, jazyk je současný, kultivovaný a naprosto plynulý; přesto bych řekl, že autorka svým vypravěčským talentem trochu plýtvá. Neostýchá se mnohokrát šířeji rozpovídat, a proto hlavní linii a sledovanou otázku pro chvíli opustí. Byť ne zbytečně košatým jazykem – kapitoly zůstávají poměrně krátké –, postihuje vývoj poctivě a opravdu „románově“, s podrobnějšími vhledy do niter postav a do jejich osobních a rodinných historií. Přesto občas vyvstanou pochyby, zda jsou tak hluboké digrese, výběžky a ohlížení do „pravěku“ vedlejších postav opravdu nutné. Ale připusťme nakonec, že ano – jistý sociologický vhled a typizace signalizované názvem knihy se zde skutečně realizují. Máme tu Němce vzdělané i jednoduché, Němce servilní, Němce zpytující, Němce odvážné i předem podělané, Němce kožené i vášnivé. Snad jen Klára je natolik složité povahy, že ji není možné skloňovat podle žádného vzoru.
Vzhledem k průběhu děje se k závěru naskýtá další z možných interpretací lapidárního titulu knihy. Nejsou lidé, o kterých se zde vypráví, zváni přiléhavě „Němci“ spíše proto, že jsou vůči sobě němí, než pro svou – mnohdy stejně nejednoznačně určenou – národnost? Neplatí to alespoň o některých z nich? O nejdůležitějších věcech svého života mluví leckteré postavy zřídka i se svými nejbližšími, ostatně mladá žena, která se rozhodne bariéry založené na strojené zásadovosti prolomit a alespoň pro sebe si záludné otázky zodpovědět, musí vše činit bez podpory, umíněně a jaksi navzdory. I v tomto tématu, tedy narušení mezilidských vztahů mezi blízkými, je Katalpa aktuální, a obohacuje tak svůj text o nás a našich dlouholetých sousedech o další rovinu.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Milena Kmochova,
Poslouchám ji. Je skvělá. Kdo soudí lidi, kniha ho odnaučí.
Dobromila,
Báječná kniha. Chytrá, čtivá, objevná. Jak to paní spisovatelka dělá? M. P.
Jana H. ,
Podivná kniha.
První kapitola vzbudí ve čtenáři zvědavost a očekáváni. Bohužel v druhé části se čtenář prokousává nepřehlednou změtí příběhů a postav a marně se snaží si je zapamatovat pro případ, že budou v dalším ději důležité. Většinou nejsou. V jednom případě zůstává i rozum stát: muž prošel válkou nezraněn, ačkoli přišel v bitvě u Charkova o nohu (str. 133).
Ale kdo se nekonečnou druhou částí prokouše, dozvi se, jak to vlastně celé bylo.
klimentklicpera,
po přečtení prvních stránek se nedá od knihy odejít...
jen dočíst se zatajeným dechem do stránky poslední.
Marekk,
skvostná
Vanda,
mě se kniha velmi líbila. Chytře napsaná, vtipná a zcela vystihující.