Šestý román Jakuby Katalpy se v mnoha ohledech podobá tomu předešlému. Zuzanin dech (2020) získal pozitivní ohlasy mezi čtenáři i kritiky – například Radim Kopáč jej na iDnes.cz vychválil do nebes a ohodnotil jej rovnou stovkou procent, recenze na Deníku N řadila knihu k věcem, co jsou „tak dobré, že to není třeba komentovat“, a Olga Slowik poznamenala, že „nejvíce v románu vyniká právě originální pojetí tělesnosti a násilí, které je s ní spojené“. A smyslovosti, potažmo sladkosti, chtělo by se dodat. V Úlicích Jakuba Katalpa sahá po podobných ingrediencích, ale jak dokládá i dosavadní recepce aktuálního románu (jakkoliv recenzent iDnes.cz chválí i ten), ani zdaleka už to nefunguje tak dobře jako u předešlých titulů.

Snad je to tím, že jsme o pět let dál a vlna prózy o událostech dvacátého století a jejich dopadech na každodennost postav už kulminovala a postupně se proměnila ve stabilní, čtenářsky oblíbený literární proud s proměnlivou kvalitou, který čtenářům doručí zhruba to, co od něj očekávají. Román z tohoto ranku už vás pravděpodobně spíš nepřekvapí, ale v zásadě to ničemu nevadí. Jakkoliv je pro recenzenty a kritiky těžké nevidět před očima jen pole zorané na tisíc a jeden způsob. Přesto, nebo možná právě proto je relevantní položit si otázku, proč se do té hlíny vydávat znovu.

Tělesnost a uchopování světa i sebe sama prostřednictvím smyslů je něco, co je s tvorbou Jakuby Katalpy spojené od jejího debutu Je hlína k snědku? a v různých variacích se pravidelně vrací. V již zmiňovaném Zuzanině dechu sledovala dětství a dospívání dcery majitele cukrovaru, které skončilo příchodem druhé světové války – dobře živené a spokojené tělo zvyklé na sladkost na jazyku se v koncentračním táboře brutálně proměňuje a s ním i jeho majitelka. Tři protagonistky Úlic – Helenu, Bělu a Anežku – sledujeme stejně jako Zuzanu od okamžiku jejich početí. Katalpa stručně načrtne rodinná prostředí, jež mají determinovat další život všech tří dívek a poměrně rychle skočí do roku 1941. Krátce se dozvídáme, že Helena přijímá práci v úlickém lágru, Běla pracuje u místního gynekologa a Anežka začíná šít v dílně právě zemřelého otce. Pak už můžeme rovnou do roku 1942, kde tělo příběhu rozkročeného přes poslední tři válečné roky začíná.

Vlastně to celé vypadá jako taková studie lidských selhání pod tlakem okolností. Volba tří hrdinek z jednoho města jako hlavních postav by mohla navozovat mylnou představu, že budeme sledovat příběh tří kamarádek či jejich přátelství. Už podtitul ale jasně definuje, na jaký typ vztahu se bude román soustředit – milostný. Mladé ženy se sice mezi sebou dobře znají a přicházejí do vzájemného kontaktu, ale spojuje je především prostor, do něhož je Katalpa umístila, a potřeby děje. Každá má vlastní obsesi. Jako by autorka vytvořila Petriho misku, kde je možné vyzkoušet, kam až je člověk v konkrétní situaci ochoten zajít. V Úlicích se do těla nezapisují prožitá traumata, v Úlicích tělo ožívá a chřadne v závislosti na prožívaných milostných vztazích a na tom, nakolik se do něj stačila zažrat vina. V souvislosti s tím se proměňuje krajina a vzduch, jehož sladkost nahradila štiplavost. Prostor města a jeho bezprostředního okolí odráží vnitřní svět a konání svých obyvatel, což je vypravěčská strategie, která je sice funkční, ale postupně se vyprazdňuje.

Nejvýraznějšími rysy hlavních postav je jejich prožívání emocí a tužeb, ať už po muži, ženě, či zaopatřeném životě, případně návykových látkách. Fyzické projevy těla se stávají jak hnacím motorem děje (Anežčina přitažlivost k Němci Deylovi), tak důsledkem dílčích rozhodnutí (Helenino obsesivní běhání). Svou roli hrají i jednotlivým protagonistkám přisouzená rodinná zázemí, ale slouží spíše jako úsporná vysvětlivka a často připomínají stereotypní schémata – chybějící otec (padlý v první světové válce) a matka alkoholička u Běly či Helenin německý původ. V tomto ohledu do popředí příjemně vystupuje dějová linka věnovaná závislosti na lécích, v nacistickém Německu poměrně rozšířené.

Tím, že jsou postavy „udělány“ stejným způsobem, jejich perspektivy se rychle prostřídávají a při třech protagonistkách ani není prostor na důsledné a postupné budování jejich jednotlivých světů, jako tomu bylo u Zuzanina dechu, působí na některých místech (anti)hrdinky zaměnitelně, především ty s českým původem. Odlišují je spíš vnější znaky odvozené z prostředí určeného hned na začátku. Vedlejší postavy, z nichž nejvýraznější jsou především ty mužské, působí chladněji. Nepopiratelnou, jakkoliv předvídatelnou, symbolickou rovinu má způsob, jakým je Deyl potrestán za svou participaci na brutálním podnikání svého nadřízeného. Ten potom představuje stereotyp oportunistického nacisty jako ukázkového zla.

Úvod Úlic tvoří barvitá charakterizace místa („zapomenutá rána, bolest obalená slaďoučkým medem“), jehož obyvatelé stejně jako jejich předkové chovají včely. Proto ten název. Jenže na rozdíl od cukrovaru v Zuzanině dechu, který nejenom produkuje sladkost, ale reprezentuje proměňující se sociální status protagonistky, mají úlické úly v ději úlohu převážně jako kulisa. Přinášejí do prostoru románu možnost popisovat smyslové vjemy – postavy vnímají čichem, chutí, hmatem. O talentu Jakuby Katalpy není pochyb, jenomže zde jako kdyby byl jazyk vší tou smyslovostí najednou až přetížený a na mnoha místech budí dojem spíše dekorace než významotvorného prvku. Možná je to právě tím, že při popisu proměňujícího se prostoru a prožívajících těl referuje o něčem, co už jsme párkrát někde četli.

Katalpa dokáže efektivně gradovat děj, v rámci krátkých kapitol pracovat s hutným napětím – metá úsporné věty, někdy po jediném slovu na řádku, takže nutí číst dál a dál. Postavy nemilosrdně zaplétá do přediva vztahů, z nichž nedokážou vystoupit a jež jsou v důsledku devastační pro všechny strany. Popisované scény jsou čím dál tíživější, ať už se jedná o mrtvé pohřbené v lese za městem, potracené plody, nebo o tělo milence požírané rakovinou. Soustředí-li se čtenáři na vztahovou a emocionální rovinu, může jít o vtahující čtení o hranicích lidské tolerance vůči násilí a o okamžicích, kdy násilí přestáváte jen tolerovat, ale začínáte se ho sami dopouštět. Přesto by měla padnout otázka, nakolik se román zabývá násilím jako mechanismem a nakolik s ním pracuje takzvaně na efekt. Ať už je to jakkoliv, nakonec jde stejně o to, kde leží míra ochoty čtenářů ještě o násilí číst.