Z obálky na čtenáře pohlíží kotouč připomínající Měsíc, který zastoupil Slunce; stejný obraz pak nalézáme i na straně 5. Poéma Jediný únor je opravdový Měsíc kromě poezie překvapí i osobitým grafickým zpracováním, na němž se podílela sama autorka a které podnětně kooperuje se čtením básní. Text místy doprovázejí fotografie odkazující k přítomným veršům, změna zbarvení stránek z bílé na tyrkysovou ve druhé polovině knihy zase evokuje tematický přechod. Pecenová nám (v kontextu slov Karla Jasperse, že existence smrti blízké osoby „zdomácněla v transcendenci“) s upřímností sděluje, že smrtí se otázka lidského bytí neuzavírá (aniž by tím měla na mysli konkrétní formu spirituality). Právě ve chvíli, kdy se přítomnost druhého vytrácí ze světa jevů, nabývá na intenzitě zkušenost jeho nezastupitelnosti a přesahu.

Téma postupného odcházení a vyrovnávání se s tíživou zkušeností dokázala Pecenová ztvárnit velmi citlivě. Verše se vyznačují pokorou, tichem, které se mezi lyrickou mluvčí a umírajícím člověkem rozhostilo: „Od dětství si představuju, / jaké to bude, až budeš odcházet, / postupně couvat do noci.“ (s. 19) V důvěrných promluvách mluvčí hledá porozumění s blízkou osobou, která odchází, klade si nezodpověditelné otázky a dozvídá se mnohé i o sobě samé. Právě empatie umožňuje překlenout hranici mezi oběma světy, které se mohou znovu protnout i navzdory smrti, například při setkání ve snu: „Až půjdu spát, pochopím / že to já jsem odešla, / abys ty – mohla přijít.“ (s. 49) Jako by se v prostoru mezi životem a smrtí podivuhodně proměňovala skutečnost.

Rozmývání hranic

Pecenová ve své poémě rozmývá nejen hranice mezi subjekty („Déšť bubnující do noci, / do které ses narodila // – já, nebo ty? To v tu chvíli / nejsem schopna rozlišit.“ – s. 23), ale rovněž hranice časoprostorové („Noc se objevuje v nepostřehnutelném přechodu – bez času a jako řeč zapomínání.“ – s. 37). V tomto „bezčasí“ se rozostřují kontury, které v každodenním životě vnímáme jako pevné. Zkušenost ztráty tak zároveň otvírá možnost překročit alespoň v představách hranice vlastní tělesnosti.

Pozorného čtenáře zaujme důmyslné využití motiviky, která se v průběhu poémy postupně rozvíjí a proměňuje. Celým procesem ztráty – od umírání přes smrt až po vyrovnávání se s ní – provází lyrickou mluvčí déšť, jehož přítomnost a intenzita se mění spolu s jejím prožíváním. Pecenová citlivě a umně nakládá rovněž s metaforikou: smrt může nabývat podoby vysvobození („Noemova archa / vystupuje zpátky na souš.“ – s. 42), zatímco obraz zemřelé a pozůstalé coby hvězdného a zemského glóbu nenápadně zachycuje jejich vzájemnou blízkost i postupné vzdalování.

Zdánlivě nepatrné detaily

Další předností skladby Jediný únor je opravdový Měsíc je způsob, jakým Pecenová v tématu smrti blízkého člověka propůjčuje význam zdánlivě nepatrným předmětům a událostem. Lahev stojící mezi mluvčí a umírající se později vrací v jiné podobě: „Minulý týden archeologové učinili důležitý nález, / našli tvůj hlas uzavřený v lahvi.“ (s. 54), zatímco obyčejné „lupnutí v topení“ otevírá i uzavírá celý příběh. Jednotlivé obrazy tak napříč skladbou vstupují do vzájemných vztahů a vytvářejí soudržný celek, jehož významy se naplno odhalují až postupně. Určitou překážkou může být až přílišný minimalismus, v jehož důsledku na jednu stránku připadají třeba jen jeden až tři verše. Právě rozvolněnost textu však zároveň vybízí k opakovanému čtení, při němž vystupují do popředí další souvislosti mezi jeho zdánlivě nepatrnými detaily.

Elena Pecenová ve své nejnovější knize potvrzuje, že její poezie může měnit podobu, aniž by ztrácela osobitost a přesvědčivost. Umírání a smrt blízkého člověka nezachycuje jako izolovanou tragickou událost, ale jako proces, který proměňuje vztah mluvčí k druhému člověku, k sobě samé i ke skutečnosti kolem ní. Síla skladby přitom nespočívá ve velkých gestech: vyrůstá z ticha, drobných předmětů, tělesných projevů, vzpomínek a všedních situací, které v blízkosti smrti získávají nový význam. Jediný únor je opravdový Měsíc tak dokáže o ztrátě vypovídat bez patosu a současně ukázat, jak intenzivně může zkušenost odcházení vypovídat o vztahu k životu.