Pokud říkám, že Jan Krasický (nar. 1993) nalezl svá témata a motivy, neznamená to, že lze snadno shrnout, o čem jeho básně vypovídají. Krasickému je totiž vlastní enigmatičnost a neurčitost sdělení. Přinejmenším v prvních částech sbírky se jedná o ctnost: texty jsou tajemné, protože se básníkovi daří vyvolávat nálady či dojmy, pro něž obtížně nalézáme slova. Kde jinde než v poezii by mělo právě k něčemu takovému docházet? „Udeřilo prázdno / pří sváteční mši. / Podobá se padajícím / nažloutlým listům podzimu, / možná i prvnímu polibku, / ale také leknutí ruky / přilehlé ve spánku.“ (s. 20)

Pod zorným úhlem pozůstatků

Obecně lze o Krasického básních říct, že se v nich zajímavě střetává pohled sub specie mortis s pozorováním každodenních situací. Básník čerpá náměty z krajiny jak městské („Ve špičkách nohou / kymácí se před / přijíždějící tramvají“ – s. 42), tak především venkovské či „chatařské“ („Sršně koušou / do jablek, když se / opékají špekáčky.“ – s. 37). Člověka pozoruje v souvislostech průměrného konzumu („Nákupní tašky / za tmy odpočívají, / než zase vtrhne / slunce do bytů.“ – s. 48), zaujme také zvláštní akcent na svět zvířat („‚To je vše,‘ říkají si pro sebe / pasažéři míjející zámek. // Někde uvnitř / smutně stojí / vycpané úlovky pana d’Este.“ – s. 13).

Zorný úhel smrti je nejčastěji přítomen skrze titulní symbol kostí; co Krasického na smrti zajímá nejvíce však není fakt umírání či spění ke smrti, nýbrž pokračování materiální existence pozůstatků: „Není návratu. / Navždycky z masa a kostí,“ píše na s. 20. Lze tak říct, že podstatným Krasického tématem je materialita existence; a třebaže kosti jsou pro básníka jistě sympatické tím, že patří v lidských tělech k tomu nejtrvalejšímu, dokáže Krasický materialitu tematizovat (a konfrontovat s všednodenností) i ve velmi jemných odstínech: „Po smíchu z francouzských komedií, / po přezdívkách a prvních titulech / probudí se jednou zpocení. / Proměnění v mlhu / pod plným sluncem. // Obeznámeni se strží / nakloní se v davu turistů.“ (s. 32)

Koncepční uvažování

Navracející se motiv kostí prokazuje, že Jan Krasický o své sbírce uvažuje koncepčně. Kromě toho lze dobře sledovat souvislost titulního motivu i s vlastním básnickým výrazem: jeho vyjadřování je stručné, jakoby na kost ohlodané. Verše i věty bývají krátké, nijak výjimečné není vypouštění slovesných konstrukcí. To ovšem neznamená, že by Krasický nutně šetřil například na metaforách – čtenář ve sbírce nalezne nejedno pozoruhodné obrazné vyjádření: „Lidé ve skafandrech / za zvuku přijímače / chvíli nehybně stojí před / kráterem dřezu, / než se pustí do práce.“ (s. 49)

V rámci koncepčního uvažování není autorovi vzdálené ani promýšlení kompozice. Sbírka je rozdělena na hlavní část o padesáti básních a epilog o čtyřech kusech, v nichž se setká řada opakujících se motivů z předchozích básní, které je svým způsobem oživí. Podstatný je rovněž fakt, že Krasický svým básním nedává názvy, nýbrž je pouze čísluje římskými číslicemi. Čtenáře tím jednak nutí více uvažovat nad obsahem svého často „zahaleného“ textu, jednak ho vede k tomu, aby mezi za sebou jdoucími básněmi hledal souvislosti. I když tento záměr do značné míry funguje, je to od autora také trochu trik: třeba mezi básněmi XXXII. až XLI. lze celkem zřetelně vidět, jak Krasický provazuje texty přes motivy koňů a téma dějin. Jindy však čtenář musí až přepínat svůj důvtip a představivost, aby souvislou linii vysledoval.

Obvyklé nešvary

Zmíněná „souvislá linie“ se v Kostech nejvíce projevuje prostřednictvím převahy méně propracovaných básní. Je častým nešvarem debutů, že zvláště druhá část knihy bývá zaplněna texty, které připomínají spíše „nahozené“ imprese či shluky zajímavých nápadů, nicméně o nich nelze říct, že by vedly k nějaké významné básnické zkušenosti. „Nic netušící procházky / mokrou trávou, / brambory pečené / v ohni. // Nic netušící / kůň prince Rudolfa / ve stáji / tiše ržá.“ (s. 40) Ne že by taková báseň nepoukazovala vůbec k ničemu; pocit uspokojení z dobře odvedené práce se však nedostavuje. Jindy zase Krasický příliš spoléhá na to, že čtenář bude moci přes jeho slova dojít k témuž naladění či vnuknutí, jaké měl básník sám (například v básni XXIV.).

Sbírce příliš neprospívá ani poměrně časté užívání figur či prostředků, které jako by se snažily čtenáře (zbytečně) upozornit na to, že čte poezii. Jde kupříkladu o užívání inverzí: „Prach zvedá se ze země.“ (s. 43) apod., lexika a slovních spojení, která by v běžné komunikaci sice působila poměrně exkluzivně: „V dálce z krajiny / lhostejně trčí / jejich budoucí / soukromé pozemky.“ (s. 37, kurzíva VK). Na exkluzivitě v poezii není nic špatného, ba naopak; nesmí ovšem z básní trčet jako příliš okatá snaha o zpestření slovní zásoby.

Nejlépe nepůsobí ani častá „velikost“ některých slov: „Za okny v pokoji / už prázdná židle se dotočila, / pár dopisních pohledávek / tlačí stůl do zad. // Někdo zas utekl / do dějin.“ (s. 47, kurzíva VK) Že podobné sahání po velkých slovech v básních často příliš nefunguje, dokazuje mimoděk sám básník, když o pár stránek dále (s. 49) ve verších „Nevědí nic. / Povolil šev / zapíchnuté vlajky“ nenápadným náznakem předvede pravdu obecně známé nietzscheovské věty o velkých změnách přicházejících na holubičích nožkách. Kromě toho spojení „někdo utekl do dějin“ zní až přespříliš jako básnické klišé. A takových se autor tu a tam dopouští. Patří k nim i nadužívání dnes poměrně populárního ožívání neživých či abstraktních věcí v řeči: „listí počká“ (s. 8), „chůze rozráží vzduch“ (s. 12), chvíle je „stlačená“ či „ve své kůži“ a „podřezává krky dní“ (s. 44); anebo „Zima se oklepala / měnovou reformou.“ (s. 50) Podobně, nejspíš v zájmu vytvořit efektně dojem dramatičnosti, autor nadužívá opisného pasiva. Jako zajímavý Krasického vklad tomuto stylu psaní lze vypíchnout hojné užívání postupu, který bych nazval „abstraktním instrumentálem“, jímž se z běžného vykonavatele děje stává jeho prostředek: „Matkami s cigaretou / mluví skřípnutý hlas […] Dívkami ve tmě / zas sedět […] před světlem,“ (s. 51) apod.

Nutno říct, že řadu z právě zmíněných výtek by vyřešily důraznější redaktorské zásahy. Recenzi lze proto uzavřít tím, že s Janem Krasickým vstupuje do české poezie velmi zajímavý básník, jenž si zaslouží pozornost.