Na podzim loňského roku vyšla básnířce Darii Gordové (nar. 1996), pocházející z dalekého Murmansku, v nakladatelství Protimluv první básnická sbírka Formaldehyd. Nebylo to však ani zdaleka poprvé, co jsme se mohli setkat s jejím jménem. Autorka již dříve publikovala v literárních sbornících i časopisech a stojí za instagramovým projektem #čtemeženy, který propaguje tvorbu českých básnířek. Kniha vychází v edici poezie s dlouholetou tradicí, jejíž grafické podobě Protimluv věnuje náležitou péči. Nejinak je tomu u přítomné knihy, kterou redakčně zaštítil básník Pavel Novotný.

Jazyk a samota

Ve sbírce se představuje svébytné já, které je naléhavé svou tělesností a zároveň prolamuje bariéry fyzického ohraničení směrem k univerzalitě tíživé existenciální skutečnosti. Ta je formulována pocity marnosti, nejistoty i pomíjivosti, které zde nabývají různorodých podob (například: „Usínám, poklidně a silně, bez obličeje, bez svědomí.“, s. 5). To však není jediná vlastnost lyrické mluvčí, jež s patřičnou sugescí předkládá své promyšlené krédo. Název sbírky může odkazovat k zakonzervovanému bytí podávajícímu zprávu o své osamělosti, o jistém determinismu smutku, a zároveň k hořkému smíření s nelehkým údělem člověka pocházejícího ze země, která je v područí tvrdé ideologie.

I přes osamění a pocity hořkosti tu vystupují na povrch také citlivé snahy o sounáležitost, o tiché promlouvání k druhému: „Vpiš si mé jméno do dlaně, ať smaže ho příroda oplakávající mou přítomnost.“ (s. 23) nebo „Příliš mnoho vět o mně vrství se na okně, ty věty slouží však pouze tobě. Spi, pokusím se tě nevylekat, až tě budu hledat.“ (s. 21) V těchto intimních pokusech vystoupit z hutné hloubky vlastního světa se ukazuje další dimenze autorčina básnického vyjádření, které nepostrádá sílu.

Jazyk sbírky klade určité nároky na čtenářskou koncentraci, což lze od vystudované filoložky očekávat. Přestože čeština není autorčiným rodným jazykem, setkáváme se s obdivuhodným jazykovým výkonem. Čtenář ve sbírce jen občasně narazí na slova, která by působila nadbytečně; na místa, kde by docházelo k plochému jazykovému cvičení – povětšinou má v celku textu vše své pravoplatné místo, například v básni Zmrazenost, která „tryská dusnem a útlumem, přitahuje tě za límec, učí oddanosti.“ (s. 31) Každé filozofující řeči v jejím občasném „sebeopájení se“ abstrakty přirozeně hrozí ztráta životnosti, Gordové se však ve většině případů daří tuto rovinu vyvažovat usouvztažněním s přirozeným světem v podobě všedního obrazu či tělesného projevu.

K formování překvapivě zralé výpovědi mohly přispět i autorčiny životní zkušenosti; objevují se reflexe věcí minulých, které občas vystupují na povrch (topení se v dětském věku, vzdalování se rodné zemi atd.). „Smířila jsem se s údělem rusalky nehledě na těžce kráčející výdechy, svoje i cizí.“ (s. 6) Básně působivě ztvárňují syrovost života, který prošel brzkou a nelítostnou iniciací a nyní je schopen předávat a nabízet útěchu, což lze na řadě míst vypozorovat ve splývavé tendenci básnické řeči („A zatímco jsme spolu: jsem tichá – medvědi a hlasy ještě tišší, svět bude existovat tak dlouho, jak jenom budeme chtít.“, s. 52).

Tekutá obraznost

Obraznost sbírky je jednou z dalších pozoruhodných kvalit. Jako signifikantní se v tomto ohledu prezentují různá zpodobnění živlů vody a vzduchu. Voda je zde „uklidňující, milující, jako matka čekající“, ruce subjektu se však zároveň „chytají prokleté tekutosti“ při scéně topení (s. 7), já „krvácí vodu“ (s. 6), jeho tělo má podobu „zestárlého mimina vykoupaného ve stoprocentním lihu“ (s. 35), je „deštivým pokojem“ (s. 17). Vzduch nemá tak kontrastní konotace, je otrávený, plný smogu, způsobuje dýchací potíže. V básni Přeslazenost spolu atributy vody a vzduchu kooperují, skrze svou transformaci a interakci podávají svědectví o tom, jak se v průběhu času vnímá lyrický subjekt; bezpečné tekutiny se stávají nebezpečnými, do plic se dostává voda, sladký vzduch se zde střídá se vzduchem pouličním. To je ovšem jen střípek z velkého počtu působivě zkonstruovaných scén těchto básní v próze.

I přes veškeré klady se ve sbírce občas objevuje až přílišná touha říct mnoho, básnickým prvotinám vlastní. Není to však nic, co by šlo proti celku knihy, neboť Darii Gordové se daří držet koncentrovanost výrazu. Zpodobnění rozkladu i deformace těla v autorčině poezii vyvolává čas od času pocit estétství, při kterém se nám může vzdáleně připomenout éra dekadence. Nikdy však nedochází k bujení pózy, jíž by byl jinak soustředěný text narušován.

Sbírkou Formaldehyd přichází do české poezie talentovaný ženský hlas, který předkládá svět plný úzkosti a samoty, s opatrnou touhou po porozumění. Je to kniha podmanivá svou překotností i kolébajícím smířením, které se však může v okamžiku rozplynout. Je to poezie, jež s přesvědčivou sílou vypovídá mnoho o syrové životní zkušenosti.