Klára Krásenská debutovala v roce 2023 sbírkou Mýtinami, pozoruhodnou mozaikou obrazů a vjemů, jež pečlivou volbou slov zaujímá čtenáře svou autentičností. Autorčina letošní sbírka Veni, veni v mnohém zachovává preciznost debutu; mluvčí novějšího titulu však promlouvá tísnivějším tónem. Co nového tedy letošní sbírka Kláry Krásenské přináší?

I ve Veni, veni se setkáváme s každodenními výjevy, zejména výhledem z okna a přípravou ranní kávy. Sbírkou nápadně prostupuje úzkost, v předchozí sbírce snad tušená, nyní zřetelně definovaná. Pozorujeme ji například v kontrastu dětské nevinnosti a pohřbívání: „Jsou děti, které chodí mezi poli křížovou cestu, / pláštěnkové a holinkové děti, / děti s rukávy věčně mokrými. // […] Nejslabší přivazují ke stromům, / mizí v křoviscích, / pohybují se bezhlesně a vážně, / holýma ručkama se zahrabávají / do země v poloze plodu“ (6., s. 18).

Úzkost či stísněnost lze řadit mezi ústřední témata sbírky. Vycházejí zejména ze ztráty, kterou lyrická mluvčí postupně přijímá. Ztráta protíná její běžné činnosti i rutiny, ozývá se v přírodních motivech, její přítomnost prostupuje s různou intenzitou každým textem sbírky. Pozorujeme tak proměnu prožívání lyrického subjektu v jakýchsi útržcích, mnohdy vykreslujících podobné obrazy – vždy však z jiného úhlu. Místo opakování tak každá báseň zachází hlouběji. Ačkoli název díla – patrně odvozený z textu hymnu Veni, veni Emmanuel, mimo jiné citovaného na poslední stránce – značí příchod, lze říci, že motivicky básně směřují spíše k odcházení. Lyrický subjekt se v průběhu sbírky smiřuje s odchodem mužské entity, jež odešla, ale stále se ozývá v každodenních prožitcích ženského hlasu.

Z textů vyvstává plynutí času, místy jen těžko postřehnutelné, odrážené proměnami okolní krajiny: „Jedlový les zvedá se letos z kolen / kaluže zakalené deštěm, ale daleko / v bezových houštinách lomozí hrom. / Poprvé posečeno. Dávno složené dřevo / obrůstá šípek, slunce zalézá do děr a puklin (9., s. 22). S těmito proměnami pozorujeme i přechod ročních období. Ona pozorovatelná časovost není v tomto typu poezie standardní; o to zdařileji autorka do básní promítá unikátní rozměr jisté hmatatelnosti. Přechody mezi jednotlivými obrazy jsou jasně ohraničeny jen zřídka, přestože se sbírka drží určitých formálních struktur. Básně jsou číslované a zpravidla členěné na strofy, pozorujeme i poměrně důsledné užívání interpunkčních znamének. Výjevy detailní i obecné jsou ale kladeny jeden za druhý, a vystupují tak vedle sebe, naráz či v těsném sledu, čímž evokují tok myšlenek. Různé obrazy tedy nejsou podrobeny pitvě (sbírka nevykrádá samu sebe), naopak jsou nahlíženy různě, díky čemuž působí vzniklý celek mnohem koherentněji.

Vážený pane

Texty sbírky nabývají dvou, respektive tří forem v sedmnácti číslovaných básních a závěrečném „epilogu“. V básních první formy se střídají nedějové pasáže („Červnové slunce a stín jsou ještě krajiny / zcela odlišné, bílá oblaka bršlice mezi nimi / bílý šum ve vlhkých koutech“, 10., s. 25) s dějovými: „Přijdu od vlaku, hned stavím vodu / Pokoj se mírně přeskupil, nahlížím / mezi dveřmi, zpovzdálí syčí plotna / Rychle se svlékám, uléhám do postele“ (1., s. 9). V obou případech typicky pozorujeme výjev, vzpomínku, či bezprostřední prožitek lyrické mluvčí, která zde promlouvá v první, ale i druhé osobě jednotného čísla. Lyrická mluvčí zde reflektuje své vzpomínky a vjemy, obrací se sama k sobě. Básně druhé formy jsou naopak stylizované jako dopis nejmenovanému mužskému subjektu: „Vážený pane, / přijímám za všech okolností nehodně, / ani nemohu jinak. Do spánků si vtírám jasmínový / olej“ (8., s. 21). K této entitě se někdy lyrický subjekt obrací i v básních první formy. Dopisové básně připomínají dopis i po formální stránce: členění na strofy mnohdy opisuje strukturu dopisu děleného na odstavce, lyrická mluvčí zde promlouvá k někomu; oslovovaný je stylizován jako muž. Básně tak získávají pomyslného „adresáta“, kterým je oslovovaná mužská entita. Lyrická mluvčí promlouvá v dopisových básních k někomu dalšímu, ale i k sobě. Sbírka tak získává hlubší, osobnější rozměr, což lze řadit k jejím nejvýraznějším přednostem.

Oslovovaný je milostným protipólem a zároveň zdrojem úzkosti lyrické mluvčí: „Jsi sráz, ten nejsráznější, z nějž se do tmy řítí sanity / jako pestrobarevná drůbež na porážku / a jestli teď zakřičím / k smrti tě chci“ (7., s. 19). Můžeme přitom pozorovat proměnu postoje lyrické mluvčí k oslovovanému: „Záclony z okna vzdouvají se v průvanu, / ale já se po tobě neotočím […] Nechoď se mnou. Zůstaň, kde jsi, ty podsvětní“ (10., s. 24). Lyrická mluvčí zprvu bojuje s odchodem mužské entity, později její absenci přijímá. V novém postoji místy dochází k drobným odchylkám: „Ale s tebou je hlína a tání, s tebou je oblost / světa, tobě se všecko v závrati poddává“ (11., s. 28). Krásenská tak díky popření přímočarého vývoje zobrazuje proces vyrovnávání se s odchodem či ztrátou s mimořádnou autentičností. Nejedná se o předvídatelný text a čtenář nečelí ani okatému „trpitelství“ lyrické mluvčí.

Skvrna

Prožívání lyrické mluvčí, zachycení jejího postupného přijetí ztráty mužského subjektu, je rozhodně zobrazeno zdařile, nezřídka skrze okolní svět: „S tím předním světlem by se mělo něco udělat. / Utáhnout brzdy, umýt všechno to bláto“ (16, s. 39). Sbírka však nekončí lacinou prvoplánovou odevzdaností. Zachycuje ozvěnu něčeho, co skončilo: dozvuk, jenž rozbíjí linearitu. „Jeho stín je spíš sluneční skvrnou na stole“ (s. 43). Závěrečná báseň v próze tak podtrhuje kvalitu sbírky Veni, veni, spočívající zejména v precizně vyobrazené přirozenosti.

Základní motiv sbírky zůstává v zásadě stejný, ale každá báseň představuje novou scénu, emoce lyrického subjektu se pozvolna proměňují. V rámci celkové gradace závěr sbírky mírně vyčnívá; pokud by měl prezentovat jakousi dělicí čáru mezi „před“ a „po“, byl by snad příliš abruptní. Místo děliče však odráží ladění celé sbírky, kde se i s novým výhledem ozývají staré skvrny.