Kdyby se ve Francii udělovala medaile Chucpanik roku, obdržel by ji za rok 2025 určitě bývalý prezident Nicolas Sarkozy za svoji knihu Journal d´un prisonnier (Deník vězně), jejíž prodej láme od počátku prosince rekordy. Hlavně díky mediálnímu cirkusu, který se podařilo rozpoutat.

Když Sarko, jak se mu tady říká, přijel podepisovat své dílo do Lyonu, byla tu úplná pohotovost. Kolem obchodního domu Fnac hlídkovaly policejní dodávky, policisté v neprůstřelných vestách a dokonce vojáci. Nic se však nestrhlo, jen malá demonstrace zaměstnanců Fnacu, protestujících proti vedení, jež propagací Sarkozyho knihy dalo jasně najevo své politické, ale i kulturní preference. Na kartonových cedulích bylo možné číst nápisy jako: Fuj!, Nechutnější než zvratky!, Tahle kniha je ostuda!

Co to ten Sarko vlastně napsal?

Předem upozorňuji, že dvacet euro jsem za knihu nedala. Nic mě nemůže donutit podporovat mediální impérium, jež jeho majitel, multimiliardář Vincent Bolloré, dává už několik let k dispozici extrémní pravici. Nakladatelství Fayard k němu patří. Naštěstí je Sarkyho text tak vděčným terčem posměchu, že lze dohledat dostatečné množství úryvků, aby si člověk udělal představu. A kdyby snad něco chybělo, autor to v rozsáhlém rozhovoru, s patosem sobě vlastním, doplnil.

Nicolas Sarkozy byl v září minulého roku odsouzen na pět let vězení za zločinnou konspiraci s úmyslem nezákonného financování volební kampaně v roce 2007. Trest byl nucen nastoupit a stal se tak po maršálu Pétainovi, odsouzeném za kolaboraci s nacisty, teprve druhým francouzským prezidentem v dějinách, který skončil ve vězení. Konkrétně v La Santé v Paříži.

Pobyl si tam pouhé tři týdny, od 21. října do 10. listopadu, pak byl až do odvolacího procesu propuštěn. V té krátké době však stačil napsat knihu, kterou už pátého prosince vydal.

Existují dohady, že více než dvě stě stran textu nenapsal sám, Sarko je však dotčeně popírá. Na izolaci měl prý spoustu času, od půl sedmé ráno do půl jedenácté večer. Celou dobu jen psal, byl to jeho způsob přežití.

Z dalšího sice postupně vyplyne, že to tak úplně nebylo, ale na tom už – stejně jako na jiných polopravdách – tak moc nezáleží.

Sarkozy opakovaně rozjímá o krutosti samoty, v níž k němu promlouval jedině Bůh (v jeho výkřicích je něco až biblického: „Kdo mne uslyší? Kdo mi pomůže?“), na druhou stranu však přiznává, že měl poměrně hodně návštěv. Třikrát až čtyřikrát týdně přicházela manželka Carla Bruni s někým z rodiny, denně ho podporovali jeho advokáti a někdy se stavil i ředitel věznice. Byl za ním velvyslanec Spojených států a ministr spravedlnosti a každou neděli za ním chodil kněz. Denně také docházel do tělocvičny, kde běhal na pásu, a občas sledoval televizi, hlavně sport. Rovněž záplava dopisů od jeho fanoušků musela zabrat nějaký čas.

Přesto za dvacet dní stačil napsat knihu, a nejen to, stal se novým člověkem. Znovu se narodil, jak píše, a začal se modlit, kleče na zemi vedle postele.

Tíseň, zoufalství, hněv a statečnost. Sarkozy se odmítá podrobit! Je Edmondem Dantesem, Ježíšem i Alfredem Dreyfusem, což je vrchol chucpe, uvážíme-li, že tohoto Žida křivě obvinil, odsoudil a poslal na Ďábelské ostrovy přesně ten tábor francouzské politiky, za nějž Sarkozy kope.

Vystaven krutosti samoty a nepohodlí, které se s prostředím jeho luxusní vily v šestnáctém pařížském obvodě opravdu asi těžko srovnává, rozmlouvá na papíře sám se sebou a s Bohem.

Šedá barva všude, ani kousek lidskosti, zářivky, nekvalitní toaletní papír, špatná sprcha a strava, kterou odmítá jíst. Neustlaná postel. Její tvrdá matrace, tenká přikrývka a laciný polštář v něm po příchodu na celu vyvolají první, avšak i poslední nával malomyslnosti. Vzápětí se vzchopí: Tu radost svým nepřátelům neudělá. Hrdinsky se rozhodne si postel sám ustlat a za dalších pár minut už sedí u stolku (na tvrdé umělohmotné židli) a píše.

Stejně jako hrdina z Monte Christa, Sarkozy neví, proč je odsouzen, nic špatného přece neudělal. Kde je pravda? Na tuhle záludnou otázku, podobně jako ostatní chucpanici, jež můžeme po světe sledovat, odpovídá: S pravdou je to složité, je mnoho pravd. Moje pravda, tvoje pravda, každý máme tu svou.

Jistě, byla by to legrace, kdyby šlo jen o naivitu jednoho sebestředného naboba. Ve své „intimní zpovědi,“ jak tomu říká, si ale Sarkozy vyřizuje politické účty a sbírá body pro další kariéru. Chválí Marine Le Pen a zvláště poslance Národního sdružení Sébastiena Chenu.

Místo výsměchu je asi lepší se ptát, o co tu vlastně jde? V té větší hře jde skutečně mocným lidem, jako je Vincent Bolloré, který za touto šaškárnou stojí, o něco víc: Sblížit tradiční republikány s extrémní pravicí a vytvořit jeden mocný tábor.