Kiko zkrátka není z představy zámků nijak nadšená. Zato já, když jsem v únoru dostala od Českého literárního centra vyrozumění, že můžu čtrnáct dní psát na zámku Wiepersdorf, zahlaholila jsem na celý dům, tak aby mě všichni slyšeli:

„Budu bydlet na zámku!“ A to jsem ještě nevěděla, jak moc je Schloss Wiepersdorf romantický, jak moc je ten život na zámku pro spisovatelku důležitý.

Schloss Wiepersdorf je považovaný za centrum německé romantiky, protože ho vlastnila od konce osmnáctého století aristokratická rodina von Arnim holdující romantickému umění všeho druhu. Manželský pár Achim von Arnim a Bettina von Arnim byli hybateli tehdejšího kulturního života a zámkem, nebo alespoň jejich korespondencí, večírky a hudebními koncerty se míhala jména jako Johann Wolfgang Goethe, bratři Grimmové, Franz Liszt, Robert Schumann, Felix Mendelssohn, Johannes Brahms nebo Ludwig van Beethoven. V roce 1842 se sociálně uvědomělá Bettina von Arnim setkala dokonce s Karlem Marxem.

Hezké je, že zrovna v tomto německém romantickém prostředí píšu knihu pro mladé dospělé, v níž hraje hlavní roli korespondence českých národních obrozenců nebo jejich manželek. Holandská ilustrátorka českého původu Monica Hajek totiž našla ve starém kufru na půdě dopisy adresované jejímu předkovi, slovutnému spisovateli, tajemníkovi Okresního zastupitelstva v Plzni, vysoce ctěnému Pánovi Jaroslavu Schwarzovi. Tomuto pánovi psala Eliška Krásnohorská, Tomáš Garrigue Masaryk, o peníze ho chtěl pumpnout Emil Holub a o protekci pro syna ho žádal Karel Klostermann. Manželka Miroslava Tyrše Renáta ho lákala na inspekci dívčí odborné školy a Bedřich Smetana mu děkoval za jeho báseň.

Všechna tato čilá korespondence, kterou tady pročítám usazená na bíle natřené, koketní židličce s výhledem do pečlivě upraveného, jarně se probouzejícího parku, se sem skvěle hodí a hezky zapadá mezi dopisy co sem proudily jako řeka plná básní, románů, skic a hudebních skladeb podepsaných slovutnými jmény.

A zatímco tady, na německém romantickém zámečku, tvoříme s Monicou knihu o českém národním obrození, Monica v Německu taky hledá své české kořeny, tedy hlavně češtinu. Do šesti let totiž mluvila česky, ale pak celá rodina česky mluvit přestala, aby se to Monice v holandské škole nepletlo a ona se až teď k češtině vrací. A je nadšená, že je tady celá skupina českých spisovatelů a ilustrátorů a může s námi česky mluvit.

Když jsme si četli dopis od Renáty Tyršové, musela jsem Monice vysvětlovat, co pro nás znamená Sokol a co to vlastně bylo to „Paže tuž, vlasti služ!“ nebo „V mysli vlast, v paži sílu.“

A protože jsem nedávno napsala knihu Holčička ze známky, jejíž hrdinka je pořád zapálená sokolka, zavolaly jsme paní Evě Haňkové (nedávno oslavila 101 let) do amerického Kalamazoo, abychom se jí na Sokol a na Renátu Tyršovou zeptaly. Eva nám vyprávěla o dvou osudových sokolských sletech v roce 1938 a 1948 a vzpomněla si na jeden detail. A ten jsem v žádné rešerši o Renátě Tyršové neobjevila – prý její schovanka byla dcera potomka Jana Amose Komenského z desátého kolene. Žil v Jižní Africe a přijel na návštěvu Prahy. Jenže se roznemohl, v Praze zemřel a zanechal po sobě dceru a Renáta Tyršová se jí ujala. Když Eva skončí svůj sokolský výklad, Monica jí radostně oznámí, že v kufru, který našla na půdě, byly nejen dopisy obrozenců, ale taky (kromě aršíků známek s Hitlerem) známky s malou Evou, kterou do náruče zvedá Tomáš Garrigue Masaryk.

Přijde mi rozkošně romantické, jak tenhle zámek už víc jak tři sta let mluví do evropské literatury a umění. Po romantické aristokratické smetánce převzaly štafetu umělecké rezidence a na zámek se vloudili i čeští obrozenci bojující za emancipaci češtiny. A já si poprvé v životě vyzkoušela život na zámku, který jsem ve třech knihách dopřávala své malé japonské hrdince Kiko. Ta nevděčnice vůbec neví, co má. Ale já jsem vděčná a vůbec mi nepřipadá, že by na chodbách a v rozlehlých sálech obložených dřevem a zrcadly s pozlacenými rámy bylo zima. Za každým křeslem, klavírem, nebo komodou tuším zvědavé oči Bettiny von Arnim, slyším šustění papíru a vidím hrot pera, kterým píše knihy, které žádají zrušení trestu smrti, rovnost žen a mužů a rovnoprávnost židů – a pak je zakazuje pruská cenzura. Alespoň čtrnáct dní tady, na zámku, který Bettině von Arnim jistým způsobem pořád patří, můžu psát, jako tady kdysi psávala ona.