Příběh Evy Haňkové, který v knize určené starším čtenářům zpřítomňuje Markéta Pilátová, je jedinečný i univerzální zároveň. Titulní „holčička ze známky“ letos v květnu oslavila sté narozeniny a v jejím životě se odrážejí jednak dějiny dvacátého století v československém kontextu, jednak zkušenost ze života v krajanské komunitě v americkém Kalamazoo.

Už první romány Markéty Pilátové vycházejí z poznatků získaných při působení v krajanských komunitách v Jižní Americe. Prozaickým textům předcházely reportáže a touha zprostředkovávat pozapomenuté osudy postupně vyústila v práci se životopisnými materiály, a to jak v románové tvorbě pro dospělé (S Baťou v džungli, 2017), tak pro děti. Z reálných zkušeností konkrétního člověka vychází už trilogie pro děti mladšího školního věku Gorilí táta (2013, 2019, 2021), nicméně k životopisnému žánru se Pilátová vrátila spíš komiksem pro starší čtenáře Arnoštova cesta (2023, ilustr. Eliška Podzimková), který tematizuje zkušenosti z holocaustu a emigrace a jehož vyprávěcí strukturu tvoří fiktivní dialogy dětí s otcem. Pilátová tak v textu zohlednila hlas Evy Lustigové, s níž při přípravě knihy o jejím otci vedla rozsáhlé rozhovory. Její tvůrčí metoda je z velké části založená na schopnosti naslouchat, naladit se na mluvčího i jím vyprávěný příběh a pak je nechat prostřednictvím konkrétních detailů ožít.

A perspektivu současnosti nabízí i Holčička ze známky – věty jako „Dnes je Evě skoro sto let“ (s. 14) nebo „Dodnes má Eva chuť těch báječných koblih na jazyku“ (s. 49) události dnes už dávné historie osvěžují a zatraktivňují. Na příběh Evy Haňkové Pilátová narazila na doporučení své známé krajanské učitelky a nejprve o ní publikovala článek v časopisu Respekt – jakkoliv jde o poměrně civilně pojatý publicistický žánrový útvar, předznamenává už nejvýraznější motivy a okamžiky, kolem nichž později Pilátová vystavěla příběh pro starší čtenáře. (O genezi knihy se mimochodem čtenáři mohli dočíst i na iLiteratuře.)

Jednotlivé kapitoly čtenářům nabízejí dílčí úseky Evina života, počínaje oním okamžikem, kdy ji při slavnostech ve Žďáře jako batole v kroji zvedl do vzduchu prezident Masaryk a z pořízené fotografie vznikla slavná poštovní známka. Známka se pak rychle stala symbolem a symbol představuje i ve vyprávění Markéty Pilátové. Období první republiky v paměti Evy Haňkové reprezentuje šťastné doby – a stejně tak bývají šťastné i chvíle, kdy se známka vynořuje na povrch veřejného zájmu, zatímco v časech totalitního útlaku upadá do zapomnění. A protože Eva si uvědomuje, že se stala symbolem, dokáže různé obrazy sama vnímat („neviděli nové nebezpečí. Nechtěli se zabývat symboly srpu a kladiva. Neviděli, že rudá barva na sovětské vlajce je barva krve; že srp a kladivo mohou být nejen užitečné nástroje, ale i nebezpečné zbraně“) a také s nimi vědomě pracovat („A rozbouřený oceán, s nímž tak ostře kontrastoval kapitánův klid uprostřed smrtelného nebezpečí, se pro ni navždycky stal tajným, osobním symbolem.“ – s. 46).

Pilátová vypráví přímočaře, často v jednoduchých větách, nejspíš aby vyvážila náročnost tématu zejména tam, kde dívka prožívá válečná a poválečná léta. Jazyk je možná až příliš jednoduchý a polopatický právě v kontrastu s mnohdy drastickými, jakkoli rozumně dávkovanými událostmi, jimž se ale při popisu této tematiky nelze vyhýbat. Platí to třeba pro vzpomínku na muže, který se zastřelil na ulici při útěku před gestapem přímo před očima v té době náctileté Evy. Text by tak patrně mohl být formálně přístupný i trochu mladším čtenářům, ale ne bez asistence rodičů. Tematický a myšlenkový záběr naopak knihu předurčuje spíše pro starší školní věk. Vybalancovat pojetí událostí dvacátého století tak, aby bylo přístupné co nejširší věkové kategorii, je však složitý úkol, a Markétě Pilátové se to v zásadě daří. 

Na svého čtenáře autorka ostatně myslí i v jiných ohledech. Aby mu usnadnila orientaci v plynutí dějinných období, opakovaně využívá tradiční, ale přehledné metafory barev (šeď totality versus zářivé barvy svobody) a světla: „A zase to světlo. Jako by z něj budoucnost byla utkaná. Z jeho přítomnosti, nebo naopak nedostatku.“ (s. 53). Text rovněž proplétá věku úměrnými zmínkami o filosofických přístupech, které ale nepůsobí přehnaně didakticky, protože z nich vychází protagonistčin pohled na svět – od stoiků přes Komenského až po Tyrše a jeho humanistické ideály. Eva od mládí docházela do Sokola a zákaz jeho činnosti pro ni po válce předznamenal charakter přicházejícího režimu, který se tak přiblížil k tomu předchozímu, nacistickému.

Zásadní prostor je nepřekvapivě věnován i krajanským komunitám v Americe, což je na rozdíl od válečné a poválečné Prahy mainstreamem poměrně neprobádané téma. Je patrné, že Markéta Pilátová cítí jeho potenciál a snaží se na vymezeném prostoru alespoň naznačit podstatné motivy. Zábavně na děti určitě zapůsobí přepis počeštěných amerických slovíček, jimiž se krajané dorozumívají – na rozdíl od Evy, která své děti učí spisovné češtině.

Jako ilustrátorka se na knize podílela Renáta Fučíková, která s historickými materiály často pracuje i ve své autorské tvorbě nebo při vedení svých studentů na plzeňské Sutnarce. K Holčičce ze známky vytvořila obrazovaný doprovod inspirovaný technikou linorytu, při níž využívá omezené množství barev s dominancí červené a modré. Jak dvoustránkové ilustrace, tak drobné obrázky v textu tvoří sugestivní atmosféru a pomáhají scelit dlouhý a jedinečný život Evy Haňkové do univerzální výpovědi. Holčička ze známky může čtenářům posloužit jako výukový materiál, ale především jí nelze upřít opravdu silný příběh.