Přestože do výsledné podoby našeho chování i fyzického vzezření mocně promlouvá prostředí, stejně důležitou roli hrají i geny. Geny se v průběhu let stávají nedílnou součástí našeho uvažování o světě. Čteme o genech, které přispívají k rozvoji různých onemocnění, například Alzheimerovy choroby, žasneme nad genetickou podobností člověka a šimpanze a se zatajeným dechem sledujeme nové metody genetického inženýrství, které umožňují velmi přesnou manipulaci s vybranými geny. Jenže co to ty geny vlastně jsou? Jak vypadají? Jak fungují? Kolik jich je? A jak může nějaký prťavý gen ovlivnit například to, jakou máme barvu očí nebo vlasů?

Je dost dobře možné, že nad podobnými otázkami by se většina dospělých celkem zapotila. Jejich potomci naštěstí už v tomto ohledu na znalosti rodičů spoléhat nemusí a mohou sáhnout po sympatické knize s všeříkajícím názvem Moje první kniha o genetice přeložené ze španělského originálu La genética: explicada por Dra. Barbara McClintock, jejímž autorem je Pablo Barrecheguren.

Ve své předchozí knize, která v češtině vyšla pod názvem Moje první kniha o mozku, zvolil Pablo Barrecheguren jako průvodce tématem nositele Nobelovy ceny Santiaga Ramóna y Cajala. I v případě aktuálního titulu si povolal na pomoc již nežijícího velikána oboru, respektive velikánku: Barbaru McClintockovou (1902–1992). Bývá připomínána zejména v souvislosti s objevem takzvaných transpozonů (běžně se jim přezdívá skákající geny), za což v roce 1983 rovněž získala Nobelovu cenu.

Přestože název by mohl svádět k domněnce, že se kniha bude zabývat jen naprostými základy, jako například představením DNA coby nositelky genetické informace a genů jakožto úseků DNA, které kódují bílkoviny, či povšechným vylíčením toho, proč jsou geny důležité, co dělají nebo jak související s některými onemocněními, autor se nebojí zabrousit výrazně hlouběji. Na skromných osmačtyřiceti stranách zvládne probrat vše od buňky a genomu po genové terapie. Malí čtenáři se mohou těšit například na popis chromozomů – co je to chromatin, kolik máme chromozomů, jak chromozomy vypadají nebo co je to chromozomální pohlaví. Čeká je také seznámení s DNA (nukleové báze a jak se spojují) a objevem její struktury oznámeným v roce 1953, který přibližuje prostřednictvím inspirativního, leč do jisté míry tragického příběhu Rosalind Franklinové. Ta měla na objevu nezanedbatelný podíl, ale sláva (a později i Nobelova cena) připadla jiným. Dojde i na RNA (jaké existují druhy a co dělají) či takzvané centrální dogma molekulární biologie.

V druhé polovině knihy se Barrecheguren věnuje tomu, jak se DNA kopíruje, co je to buněčný cyklus nebo jak se geny „překládají“ do fenotypu, tedy do pozorovatelných vlastností organismu. Přibližuje koncepty dominance a recesivity genů a k radosti českého čtenáře zmíní i zásadní dílo brněnského opata Gregora Mendela, který studoval zákony dědičnosti a stal se, což se však již nedozvěděl, zakladatelem genetiky jako vědeckého oboru.

Pozornosti se dostává také telomerám a jejich souvislosti se stárnutím, genetickým mozaikám a chimérám (nikoli těm mytologickým, nýbrž genetickým, které jsou snad ještě zajímavější). Nechybí ani představení stále populárnější epigenetiky, klonování, možností oživování vyhynulých zvířat (na Jurský park můžeme patrně zapomenout, ale mamuta do přírody jednou třeba vrátíme) a již zmíněných genových terapií, tedy „způsobů léčby, které se snaží opravit genetické chyby způsobující onemocnění“.

Stručné představení obsahu knihy dokládá, že autor čtenáře opravdu příliš nešetří a že se budou muset připravit i na mnoho genetických termínů, s nimiž se běžně seznamují teprve žáci druhého stupně, ne-li středoškoláci. Vše se však snaží co nejlépe vysvětlit v textu, byť i tak si malí genetikové budou muset některé věty či odstavce přečíst vícekrát, než proniknou k jádru sdělení. Méně je někdy zkrátka více. Možná by nebylo od věci si nejprve pečlivě projít závěrečný slovníček, který objasňuje význam méně známých pojmů, jako je gameta, nukleozom nebo meióza, aby potom při čtení nepůsobily tak cize.

Čtenáři se ovšem nemusejí spoléhat jen na text. Barrechegurenovi v rozkrývání tajů genetiky zdatně sekunduje Isa Loureiro, jejíž hravé, avšak názorné ilustrace srozumitelně ukazují to, co by se slovy na omezeném prostoru a bez dalších znalostí popisovalo jen těžko. Skvělým příkladem je učebnicově přehledná ilustrace struktury chromozomu či výtečné ztvárnění buněčného aparátu, který zodpovídá za překlad RNA do bílkovin. Graficky a ilustračně je nicméně dobře zvládnutá celá kniha.

Celkově Moje první kniha o genetice zaujme především trochu starší čtenáře (nakladatel uvádí věk od devíti let, což je opravdu minimum), kteří už se ve škole s některými základními biologickými pojmy setkali nebo o téma projevují zvláštní zájem. A jak už zaznělo výše, je pravděpodobné, že vhod přijde i rodičům, už jen proto, aby si osvěžili či utřídili zaprášené znalosti.