Počínaje debutem Šepot z lesa v roce 2022 vydává spisovatelka a bývalá novinářka Kateřina Surmanová (nar. 1984) každý rok další román, jednoho bychom se měli dočkat i letos. Mysteriózní příběhy žánrově oscilující mezi hororem a thrillerem pracují s nadpřirozenými motivy a často i se slovanským folklorem. Děj Surmanová obvykle ukotvuje do reálných míst – už v Šepotu z lesa je zásadní atmosféra Orlických hor, Zvedá se vítr se váže k přírodním katastrofám na Hodonínsku, ve Třech sekerách figuruje západočeské pohraničí. Na skutečně existující místo se autorka rozhodla zavést i čtenáře svého prvního titulu pro děti. Konkrétně je zve do středočeských Panenských Břežan, kde se shodou okolností usídlily dvě opičky, jimž se podařilo uprchnout z pašerácké dodávky.

Libozvučný název Nártoun a Outloň odkazuje ke dvěma existujícím živočišným druhům, které v textu slouží zároveň i jako vlastní jména. Volba protagonistů je nápaditá nejen po námětové stránce – ilustrátor Filip Pošivač, jehož můžete znát třeba ze spolupráce s Janou Šrámkovou (Tonda, Slávka a kouzelné světlo, Kuba Tuba Tatubahn), zvukovou souhru jmen propojil s typickým atributem obou druhů zvířat a jako hlavní motiv obálky zvolil velké vykulené oči s černou duhovkou uprostřed, připomínající právě písmeno O. Z opiček toho na obálce není vidět mnoho, ale částečné profily tváří s čumáčky přitisknutými k sobě mile symbolizují přátelství a soudržnost, které si zvířecí hrdinové v novém prostředí navzájem poskytnou.

Přestože útok pytláků byl pro Nártouně a Outloně poměrně šok a přece jenom se jim nejprve zasteskne po kamarádech, kteří zůstali v pralese, velmi rychle se v evropském podnebí aklimatizují, a dokonce záhy porozumí zdejšímu jazyku. Lidí se pro jistotu straní, ale brzy se naučí rozpoznávat, že před některými je sice dobré se raději schovat, ale že po světě i Panenských Břežanech chodí i tací, kteří jsou hodní. Outloň je dokonce přesvědčený, že těch opravdu zlých je jenom maličko, „jen je ostatní nesmějí nechat škodit“. Tahle domněnka se potvrdí potom, co se opičky skamarádí se Zuzankou. Holčička začne do zámeckého parku docházet pravidelně, nosí novým kamarádům ovoce a svěří jim své potíže se spolužačkami.

Hlavní zápletku nicméně přinese až léto – na celé město udeří takové sucho, že tráva žloutne a vodovodní kohoutky jenom pokašlávají. Navzdory panujícímu horku ale Zuzance ani Nártounovi s Outloněm nejde na rozum, kam tak rychle všechna voda mizí, a začnou proto s tajným vyšetřováním. Jsou přesvědčeni o tom, že vody by bylo více, kdyby se ji někdo nesnažil uzurpovat pro sebe, a jsou odhodlaní přijít na to kdo.

Příběh je určen dětem od šesti let, čemuž odpovídá jednoduchá zápletka i snadné řešení celé záhady, ale z hlediska jazykového a informačního může text působit trochu přetíženě. Nápadně z něj vystupuje snaha čtenáře co nejvíc poučit. Autorka celkem logicky využije příležitost seznámit své čtenáře se základními přírodopisnými poznatky o obou druzích: „Ta moje očička jsou prokletí. To jsi věděl, že je mám v poměru k tělu vůbec největší ze všech tvorů?“ Didaktický aspekt je obecně méně nápadný v případech, kdy se jej daří přirozeně zapracovat do přímé řeči a kdy se spíše ukazuje, než vysvětluje – při pozdějším vyšetřování tak čáp popisuje, co je to vodovodní řad, a včela zase oba detektivy poučí o koloběhu vody. Díky doplňujícím otázkám opiček je vše řádně dovysvětleno, aniž by se ztrácela přirozenost dialogu. Ve vypravěčském pásmu ale snaha vysvětlit toho dětem co nejvíc trochu trčí, někdy volbou obratů („šrámy na nohou dosvědčovaly její čtyřiadvacetikarátovou zvídavost“), jindy obsahovou stránkou – přidružené popisy barokního stylu a opičí úvahy o nacistech a zlu mohou být pro šestiletého čtenáře přece jenom poměrně abstraktní. Zároveň se čas od času objeví souvětí pro případné prvočtenáře poměrně složité: „Už věděli, že to není nestvůra, nýbrž autobus městské hromadné dopravy, a že to nejsou pozůstatky vydatného oběda, ale cestující, které nezdrchaly žaludeční šťávy, jen nefunkční klimatizace.“

Nártoun a Outloň se tak bude hodit především pro děti na přelomu předškolní a školní docházky, které si rády čtou společně s rodiči. Těm poskytuje příležitost vysvětlit případná neznámá slovíčka, ale třeba také společně dále rozvinout ústřední témata, ať už environmentální (motiv nedostupné vody či nedobrovolný přesun protagonistů z exotiky do střední Evropy, kde museli „vyměnit liánu za lípu“), nebo týkající se mezilidských vztahů. Porozumět jim pomáhají právě zvířata, jedné z nejtrefnějších poznámek se ostatně dopouští malá nenápadná včela, když odpovídá Nártounovi na otázku, jak poznat, kdo páchá nepravosti: „Na pohled se nijak neliší, (…) ale až bude opravdu zle a voda se přestane dostávat na pití a vaření, až to lidem bude nepohodlné, jsou to ti, co nejhlasitěji bzučí. Bývají hlasití a nejvíc si stěžují.“ Když se ale nakonec hlavní záporáci odhalí, vypadají a chovají se velmi stereotypně. Právě tyto distinktivní rysy také hovoří pro určení menším dětem. Koneckonců i Zuzančiny problémy v kolektivu jsou pojednány spíš modelově. Autorka se opakovaně vrací k už uvedené myšlence, že těch skutečně zlých není zas tolik a chce to jenom odvahu těch ostatních, kteří se jim postaví. A statečné odhodlání Zuzanky a dvou okatých opiček má čtenářům přesně takovou odvahu dodat.