Norská literatura pro děti je v posledních letech výrazně ženskou doménou. Knihy autorek, jako jsou Maria Parr, Maja Lunde, Anna Fiske, Gro Dahle či Kristin Roskifte, získávají pozornost kritiků i čtenářů a úspěšně se překládají do mnoha světových jazyků včetně češtiny. Letos nejen ony zdobily stánek na festivalu dětské knihy v italské Bologni, kde bylo Norsko čestným hostem.

Maria Parr (nar. 1981) patří, podobně jako Maja Lunde, mezi klasické vypravěčky. Obě staví na napínavých příbězích, zatímco ostatní zmíněné autorky se zaměřují na grafické knihy a komiksy. Ačkoli dosud Parr publikovala jenom pět titulů, již třikrát získala norskou hlavní literární cenu Brageprisen a v roce 2024 byla nominována na prestižní Cenu Severské rady za literaturu za knihu Oskar a já (Oskar og eg, 2023; česky 2024). Hned debutový román Vaflové srdíčko (Vaffelhjarte, 2005; česky 2012) vynesl Marii Parrové přirovnání k Astrid Lindgrenové a tato zavazující nálepka jí zůstala dodnes; vyrovnává se s ní však ctí a pokorou. K psaní pro malé čtenáře ji přivedly dvě věci: vlastní zkušenost dítěte – nápad na první knihu začala rozvíjet už v patnácti letech – a právě osobnost Lindgrenové, které se věnovala i odborně během studií a u níž obdivuje odvahu stát si za svými tématy a hrdiny.

Divoška se srdcem na správném místě

Pokud má protagonistka aktuálně česky vydané knihy Tonja. Malý hrom z hor (Tonje Glimmerdal, 2009; česky 2026) nějakou literární inspiraci, pak je to podle Parrové loupežnická dcera Ronja, byť recenzenti častěji zmiňují slavnější Pippi. V počátcích své tvorby měla autorka pocit, že literaturu zaplavují především klučicí hrdinové, a rozhodla se proto dát hlas dívce, která však bude blízká i chlapeckým čtenářům. Tak se zrodila Tonja, živá, ztřeštěná, trochu drzá a odvážná holka, která běhá rychle jako vítr a křičí tak nahlas, že ji je slyšet po celém údolí Glimmerdal, rozcuchané vlasy za ní přitom všude vlajou, jak vtipně ukazují ilustrace Zuzany Čupové. Dětí je v tomto kraji poskrovnu, a tak je Tonjiným nejlepším kamarádem sedmdesátiletý Gunnvald, s nímž sdílí každodenní radosti i starosti, včetně sáňkování.

Tonja zná Gunnvalda jako své boty. Když mu však jednoho dne přijde záhadný dopis, začne dívka tušit, že jeho minulost skrývá tajemství, o nichž neměla ani ponětí. A když Gunnvald navíc skončí v nemocnici a na jeho statku se objeví neznámá žena, která tvrdí, že jí tu teď všechno patří, a hodlá dům prodat, starý bezpečný svět je vzhůru nohama. Malý hrom, jak se Tonje přezdívá, se ale jen tak nevzdává a svou tvrdohlavostí dokáže pohnout i tou nejtvrdší skálou.

Hlavní poselství knihy vystihuje věta: „Nikdy za to nemůžou děti.“ Autorka v rozhovorech opakuje, že ať už se mezi nejbližšími odehrává cokoli, vina neleží na dětech, odpovědnost za svá rozhodnutí a jejich následky nesou vždy dospělí. Milý, byť chvílemi smutný příběh vypráví o tom, jak desetiletá holčička postupně poznává, že život umí být složitý a nespravedlivý, že i dobrý člověk jako Gunnvald může udělat hloupost. Dospělácké chyby staví mezi lidmi příkopy, které je i po letech těžké překonat, a najít slova smíření je ještě těžší.

Maria Parr píše s ohledem na mladé čtenáře ve věku osm až deset let, děj není zbytečně komplikovaný ani tíživý. A má vše, co si tradice Astrid Lindgrenové žádá: svéráznou hrdinku, napětí i osobité prostředí malé severské osady, která leží daleko od shonu velkých měst. Norská spisovatelka opakovaně dokazuje, že umí vystavět svět, kde se dny odvíjejí v souladu s okolní přírodou, kde všichni tvoří jednu velkou rodinu a kde síla přátelství dokáže zdolat nejednu překážku.

Hledáte-li nadčasový příběh, u něhož si děti odpočinou od rychlosti doby, mobilů a sociálních sítí, příběh, který je ve všech ohledech „tak akorát“, Maria Parr je skvělou volbou.