Nejnovější básnická sbírka Petra Borkovce se jmenuje Diktáty. Nová je už přes půl roku, ale mluví a píše se o ní především nyní, na jaře 2026, kdy byla zařazena mezi tituly nominované na Nejkrásnější českou knihu roku a také na výroční knižní cenu Magnesia Litera – v kategorii kniha pro děti a mládež. Borkovcovu psaní pro dospělé v posledních letech kraluje próza, již oceňují nejen čtenáři, ale i literární kritici.

Diktáty jsou (několikátým) společným dílem Petra Borkovce a Andrey Tachezy, jejíž výtvarné práce představovaly podnět pro vznik básní. Do knihy bylo zařazeno dvacet asambláží – prostorových koláží z přírodnin a úlomků porůznu nalezených artefaktů v podobě krabiček, spon, střepů, kožešin a kovových kousků. Čtvercová alba jsou kompozičně dotvořena kresbou či malbou, některým dominuje figurální motiv, jiné zaujmou nečekaným detailem nebo překvapí strukturní skladbou. Obrazovou galerii nenápadně doprovázejí i popisky (vysázené drobným písmem uprostřed dvojstrany, paralelně s hřbetem knihy), které někdy jen věcně informují o místě nálezu kamínku či plíšku, častěji ale vtahují do děje i vzpomínky na dávnou procházku či člověka, jemuž předměty mohly patřit. V každém případě obrazy zrcadlí fantazii umělkyně a probouzejí tu pozorovatelovu. Ještě před čtenáři byl však jejich velmi pozorným pozorovatelem básník.

Text a výtvarná složka se v knize spravedlivě a velmi čistě dělí o prostor – sudé (nečíslované stránky) patří celé „obrazovým tabulím“, na liché straně jim předchází báseň a ticho nepotištěného off-white papíru. Jen výjimečně je tento princip narušen zařazením dvou či tří básní na stránku, jež jsou myšlenkovými variacemi a jednou i cizojazyčnou verzí, asociovanou motivem exotiky a poetistickou hravostí.

Vedle výtvarných koláží byl Petru Borkovcovi inspiračním zdrojem pro vznik básní také starý sešit diktátů a pravopisných cvičení žáka 3. třídy. Vedl jej ve třicátých letech v podkarpatské Polaně jistý Vlastimil Preisler. Tento sešit prý našel básník v domě, kde dříve bydlel. Na obrazech i v sešitu ho zaujala nečekaná setkání vzdálených, původně spolu nijak nesouvisejících věcí a slov. Básnická sbírka vzdává hold principu náhody, avšak poukazuje i na zákonitosti každého náhodného setkání.

Ke své pracovní metodě (v nenadepsaném doslovu přímo v knize) pak Borkovec píše: „Podíval jsem se vždycky na Andrein obraz, a když na něm byla přilepená třeba rybí kůstka nebo nakreslený pes, četl jsem ve Vlastimilových diktátech tak dlouho, až jsem narazil kupříkladu na větu ‚Psi a lvi jsou šelmy, jestřábi a orli jsou dravci, pstruzi a lososi ryby, žížaly jsou červi.‘ Mimochodem, není snadné napsat ji bez chyby! Přepsal jsem si ji a potom jsem v ní nějak po svém pokračoval. Při tom pokračování jsem Andreiny obrazy dál pozoroval. Tak to bylo, takhle Diktáty vznikly.“ Ať už to tak bylo nebylo ne, lákavý recept nikdy nepředčí pochoutku, která podle něj vznikla. Posoudit může každý sám.

Tituly jednotlivých básní by obstály i jako názvy obrazů. Například k první kompozici s malovaným plechovým střepem ze skládky vznikla vzpomínková, jemně melancholická báseň Býval to džbán?; portrét tmavovlasé dívky se sponkou ve vlasech inspiroval ke křehké básni Večerní motýl. Nezřídka do názvu básně přešly písmenné i číselné znaky, které jsou součástí asambláže, třeba OA-M4A, vyražené do nalezeného plíšku, se promění v apostrofu královny („Ó, královno OA-M4A, / vlasy vám vítr odvál do Říma!“) a rozvine se v asociativní hříčku málem upomínající na dada.

Fascinující je tvář bytosti vymodelovaná ze staré bílé hebké kožešiny, která uhrane svou tajemností, skrytým propojením kontrastů: odstíny bílé, stříbrné a šedé, protikladem ploch a obrysů, čili ostrými konturami malého oka, úst i nosu v záplavě hebkého, teplého, hustého kožichu, který už na pohled vyvolává intenzivní haptický vjem a vzápětí evokuje i pocit chladu, zimy, snad i sněhu na Severním pólu, před nímž kožich chrání. Nápovědou k rozklíčování obrazu může být miniaturní štítek s nápisem ORBIS. Ten se také promítl do krátké osmiveršové básně, která s nadsázkou upomíná na středověké básnické spory o svět a obecnou češtinou karikuje dva hlasy v disputaci: „To je co, todleto?“ / „To je svět, ty popleto!“ Výše popsaná tvůrčí metoda – pozorování obrazů a souběžné čtení sto let starých diktátů – ovšem může dovést i k jinému výsledku, jak ve sbírce dokládá Těžký bílý diktát, který hýří záludnostmi ze školních hodin mluvnice a je textovým pandánem k téže obrazové předloze s impozantní kožešinkou.

Stručný jednoslovný název sbírky Diktáty je mezi tituly jiných Borkovcových knih primárně určených dětským čtenářům nezvyklý – připomeňme „dětský debut“ Všechno je to na zahradě (2013), nebo leporelo O čem sní (2016) či několikery „věci“: Věci našeho života (2017); Každá věc má něco společného se štěstím (2019); Věci, které ztrácíme (2020). Netřeba se však obávat, že by se snad z přísně znějících Diktátů mohla vytratit poetičnost a křehká krása věcí. Pusťte se (s dětmi) do inspirativní četby, ostatně hned v úvodní básni Skládka narazíte na nadějeplné dvojverší: „věci se pozdraví, / podají si ruce, / lehnou si na slunce / do trávy“.