Kniha Slyším, že se liším vyšla v roce 2025 v nakladatelství Books & Pipes v edici Pro nejmenší, ze které v několika ohledech výrazně vybočuje. Tématem, minimalistickým vizuálním zpracováním i jazykem se totiž hodí spíše pro starší čtenáře (6+). Výrazným, avšak úsporným výtvarným řešením, které pracuje pouze s červenou a pískově žlutou barvou, kniha na první pohled zaujme. Text s vizuální stránkou dobře komunikuje a není příliš rozsáhlý, náročností ale zařazení do kategorie pro nejmenší neodpovídá.

Autorka a ilustrátorka v jedné osobě, Veronika Ngo, rozehrává ve svém debutu vcelku archetypální, i když výrazně zjednodušený příběh o vietnamsko-české holčičce, která s nástupem do školy zjišťuje, že se od ostatních liší. Na necelých dvou stech stránkách, na kterých výrazně převažuje vizuální vyprávění nad textem, sleduje čtenář Vandu v několika klíčových okamžicích vztahujících se k její odlišnosti; od šikany ve škole přes výlet do Vietnamu, kde dívka také nezapadá, až po dospělost a přijetí sebe sama.

Vyprávění z pohledu třetí osoby je narušováno řečnickými otázkami, které si Vanda klade. Celek však působí schematicky a v některých pasážích je vyprávění i způsob vnímání reality neúměrné Vandině věku. Například když se po nástupu do školy ptá „Copak je původ něco, za co by se člověk měl někomu smát?“ (s. 65), nebo když se se šikanou vypořádá jednoduše tak, že spolužáky seznámí se svými kořeny a naučí je několik vietnamských frází.

V rámci edice jde o první titul vydaný dvojjazyčně, vedle češtiny jsou texty i v angličtině. Nakladatelství to na svém webu komentuje pouze slovy „poslouží k procvičení jednoduché angličtiny“, ve skutečnosti však jazyková úroveň místy přesahuje možnosti dětského čtenáře, pro nějž je angličtina druhým jazykem. Například věta „Amid the noise, she heard something that resembled a voice“ (s. 84) pracuje s poměrně pokročilou slovní zásobou a syntaktickou strukturou. Nabízí se proto interpretace, že anglická mutace směřuje spíše k dětem, pro něž je angličtina jazykem mateřským nebo pro něž je minimálně jednodušší než čeština. Kniha tak v určitém smyslu překračuje rámec domácího vydavatelského prostředí.

Velkou předností knihy jsou ilustrace, které plynule přecházejí z realistického do abstraktního ztvárnění. Vanda je tak v podstatě jedinou postavou vykreslenou do detailů, zatímco ostatní zůstávají pouze v siluetách. Ve chvílích, kdy Vanda čelí výzvám, se obraz rozpadá do tvarů a nejasných struktur, a zrcadlí tak její pocity. Nápadité ilustrace se organicky doplňují s kontrastním žluto-červeným zpracováním a stávají se plnohodnotným nositelem příběhu, nikoli jen jeho doplňkem.

Autorka navíc pracuje se symboly, jejichž prostřednictvím do knihy citlivě vnáší prvky vietnamské kultury, aniž by jejich zařazení působilo didakticky nebo násilně. Tygr a řeka, s nimiž se Vanda v příběhu opakovaně setkává, ale ani červená barva, která ve Vietnamu symbolizuje radost, štěstí a život, nejsou voleny náhodně.

Ambice knihy být průvodcem v podobných situacích, jež Vanda zažívá, a zároveň posloužit „všem, kteří nezapadli, a přesto si své místo našli. A také těm, kteří ho ještě hledají…“ (s. 5), nakonec zůstává ne zcela naplněná. Přestože má Vanda milující rodinu a tatínkovy příběhy o Vietnamu zní jako pohádky o vzdálené zemi, v kritických chvílích, kdy se potýká se svou identitou, čelí problémům sama.

Absence opory zvenčí a schematičnost vyprávění tak vyvolávají u čtenáře rozporuplný dojem: na jedné straně stojí happy end v podobě přijetí sebe sama a hrdosti na vlastní kořeny, na straně druhé je však trnitá cesta postrádající vedení, oporu i jasnější vodítka, jak sebepřijetí dosáhnout. Tím se oslabuje potenciál knihy stát se pomocníkem pro čtenáře v podobných situacích. Slyším, že se liším tak vyniká hlavně vizuální stránkou, zatímco narativně zůstává spíše na povrchu tématu, které by si zasloužilo důkladnější a méně zjednodušující zpracování. Pro čtenáře starší šesti let ale může posloužit jako podnět k otevření tématu jinakosti mezi vrstevníky.