„Ráno mě maminka vzbudila: ‚Vstávej, Velká Hlavo, utíkej se k potoku umejt.‘ Asi padesát metrů od naší chatrče tekl potůček. Tam jsme se chodili mýt. Každé ráno a večer taky. Večer jsem běžela k potoku po obou nohách, ale zpátky jsem skákala po jedné. Neměla jsem tehdy ještě boty a chtěla jsem, aby mi aspoň ta jedna noha zůstala čistá.“

Ve vzpomínkovém vyprávění pro děti se Tera Fabiánová (1930–2007) vrátila do své rodné osady, do období těsně před druhou světovou válkou. Veselá a vynalézavá hrdinka zvaná „Velká hlava“ v knize líčí každodenní dobrodružství, která znějí často legračně, zároveň však jasně ukazují chudobu, v níž vypravěčka a její kamarádi vyrůstali, i předsudky ostatních vesničanů. Ne všech, samozřejmě, a po čase se zdá, že romským dětem s příchodem nového, chápavějšího pana učitele svítá na lepší časy:

„Prohlížel si nás. ‚To jsou všechny romské děti? Víc vás není?‘ ‚Je, ale ty ostatní nechodí do školy. Kdyby nás bylo moc, tak by se nás učitelé báli.‘“

Pan učitel se tedy vyzbrojí klackem, neohroženě vyrazí do osady a žene děti do školy, kde se jim hodlá věnovat. Brzy zjistí, že je těžko něco naučí, pokud se nejdřív nepostará o jejich kručící žaludky. Taky se ale ukáže, že děti samy leccos dovedou!

Příhody mají spád, jsou vyprávěné lehkým tónem, přímočaře, s nezdolným optimismem – těžká témata se nezamlčují, ale ani příliš nerozmazávají. Možná právě autorčina věcnost je tím, co nejvíc bere za srdce. A čtenáři nezbývá než žasnout, jakou šíři motivů na minimálním prostoru dvaceti stránek (v knize je najdeme zrcadlově v češtině a v romštině) dokázala zachytit, navíc způsobem, který dokáže oslovit děti, ať už čtou česky, nebo romsky.

Závěrečný odstavec vyprávění vlastně působí nenápadně, přitom skrývá obrovskou katastrofu, která zasáhla všechny slovenské Romy:

„Dlouho jsem do školy nechodila. Přišla válka a my Romové jsme nesměli do vesnice. Nenechali nás chodit do školy. A tak jsem vyšla ze třetí třídy.“

Sama Tera Fabiánová skutečně z těchto důvodů vychodila právě jen tři třídy, přesto se později stala nejen jeřábnicí a bagristkou v ČKD – jak se dozvídáme ze závěrečného medailonku – ale i významnou osobností českých a slovenských Romů, která se věnovala mimo jiné básnické a povídkové tvorbě v romštině. Její báseň „E bacht ke amende avel“ (Štěstí přichází ke mně) si možná čtenáři pamatují díky projektu Poezie pro cestující.

Knížka Jak jsem chodila do školy vyšla poprvé už v roce 1992, nakladatelství Kher nyní připravilo nové, upravené vydání, které ilustroval a graficky zpracoval Martin Zach. Působí přitažlivě a moderně, zvídavým dětem navíc na předsádkách nabízí hezký obrázkový slovníček.

Kher tak dává k dispozici jednak hezkou knihu jako takovou, jednak další pomůcku, která může podpořit lepší porozumění mezi českými Romy a majoritou. Není těžké si představit její uplatnění ve školách nebo volnočasových klubech, kde srozumitelný příběh, z pohledu dnešních dětí vlastně pohádka, nabídne podnět k rozmluvám o romské historii, o „jinakosti“ i o tom, co máme všichni společné. Nakladatelství takto zaměřené tituly, nejen pro děti, vydává systematicky, cílevědomě, s nadšením, a přitom s rozmyslem a pečlivostí. Je už jenom na nás – čtenářích, učitelích, knihovnících –, jestli po těchto na stříbrném podnose servírovaných lahůdkách sáhneme.