Páťačka Dorka je zvídavá nezávislá holka, která ráda zkoumá přírodu a vyráží s dědou na výstavy. Každého rodiče může těšit, když jeho dítě s nástupem do školy nepřijde o ducha neohroženého objevitele, jenž se o všechno kolem sebe zajímá a nejraději by si to vlastnoručně osahal. Disponuje jím snad každé batole, ale škola s ním může udělat krátký proces. V českém základním školství se sice blýská na lepší časy, nicméně stále se může stát, že svěříme děti vyhořelým jedincům, kteří si na nich budou léčit ego. Jako je Dorčina učitelka Straková. Pod jejím vedením vypadá škola jako koncentrát nudy okořeněný špetkou ponižování. Když jednou Dorku odmítne brát vážně a nevěří, že bude prázdniny opravdu trávit v lese, dívka jí vmete do tváře, že je hloupá, a uteče se schovat na záchod. Tato krize přiměje dospěláky v Dorčině okolí jednat.

Děda a maringotka

Hlavní hrdinka a vypravěčka knihy často tráví odpoledne s dědou, který je (na rozdíl od babičky) v důchodu. Dokáže odpovídat na její všetečné otázky a uklidňuje rozbouřené emoce. Obecně jsou dospěláci v knize vykresleni vcelku realisticky, ale právě postava dědy si člověka brzy vyloženě získá. Má své nedokonalosti, například si ani přes značnou nadváhu neumí odepřít sladkosti. Autorka jej nijak nešetří, nezdráhá se popisovat jeho hekání, chrápání nebo velikost a vzor trenek. Zároveň má však děda stále duševní energii objevovat s Dorkou svět a hlavně ochotu se jí věnovat, což korunuje velkolepé překvapení, které pro vnučku nachystá. Na pozemek u lesa, jejž zdědil po matce, nastěhuje s Dorčiným otcem maringotku a nakonec tam s holčičkou stráví celé prázdniny.

Knihu skvěle dotvářejí celostránkové ilustrace Tomáše Kopeckého, které zachycují buď Dorku, nebo jejího dědu a přírodními scenériemi a výraznou barevností připomenou Hildu Luka Pearsona – v neposlední řadě i nerealisticky fialovými vlasy hlavní hrdinky, které podtrhují její jedinečnost. Autorka Dorky, Tereza Kopecká, a její manžel tvoří dobře sladěné tvůrčí duo. Mezi jejich nejúspěšnější tituly patří kniha Ještěrky (Paseka, 2024) o prázdninovém dobrodružství mladých dívek a hlavně komiks Naprostá šílenost (Paseka, 2021) o dospívající dívce trpící úzkostí. Za něj obdrželi cenu Muriel a ocenění vládního výboru ČR pro osoby se zdravotním postižením. Za zmínku rovněž stojí, že dvě ze svých knih Kopecká napsala spolu s dcerou Zorou (Za všechno může pes – CPress, 2024; Za všechno může kočka – CPress, 2025).

Kdo opravdu umí ovládat emoce?

Dorčini rodiče (hlavně táta) zůstávají v pozadí – chodí, jak už to bývá, do práce. A na rozdíl od dědy zaujímají na počátku roli strážců pořádku a vymahačů pravidel. Například mámu nejdřív vidíme jako poměrně zaneprázdněnou ženu, která nemá moc pochopení pro dědovy a Dorčiny nestandardní nápady. Zároveň však dokáže vnímat, že je dcera ve škole nespokojená a uznat před ní vlastní chyby: „Vidíš, Doruško, jsem dospělá a měla bych se umět ovládat, ale někdy i dospělí, když cítí silné emoce, si s nimi okamžitě neví rady.“ Nakonec tedy z rodičů-strážců pořádku vyrostou průkopníci nových cest a dovolí Dorce zbytek červnové školní docházky pustit k vodě.

Složité emoce jsou jedním z hlavních témat knihy. Dětskému čtenáři je Dorka dokáže pochopitelným, obrazným způsobem zprostředkovat: „Občas slyším dospělé říkat, že jejich pohár trpělivosti přetekl. Já mám taky takový pohár. Představuju si ho ale jako malovaný hrníček na čaj, ten, co má i pokličku. Plní se hodně často, a zatímco dospělí si svoje poháry mohou dovolit nechat přetékat, tak já musím tomu přetečení bránit.“ Kniha Terezy Kopecké nám pak ukazuje, že jako rodiče můžeme dítěti od podobného pocitu bezmoci alespoň částečně pomoct.

Přílišná idyla?

Dorka se v maringotce u lesa pod dědovým dohledem během letních prázdnin naučí určitě víc než za dva měsíce ve škole a navíc si to moc užije (sbírají houby, poznávají zvířata, sbírají bylinky apod.). Možná však až příliš rychle přeskočíme na konec prázdnin, kdy se během návštěvy Dorčiných rodičů a babičky zpětně dozvíme, co všechno dívka s dědou podnikali. Například pouze letmá zmínka o stavění strojů z přírodních materiálů působí, jako by si autorka na poslední chvíli uvědomila, že musí ještě trochu posílit dědův učitelský kredit, ale zároveň chtěla zachovat délku pod 150 stran, která je pro dětského čtenáře dobře stravitelná.

Z realistického pohledu má příběh ještě jednu drobnou vadu na kráse, a tou je až příliš idylické vyústění problémů se školou. Dorka dostane na výběr – může se podívat do jiné, zřejmě přátelské, školy, a přestoupit tam. Také může jít na gymnázium anebo přejít do domácího vzdělávání. Pokud by si však Dorka zvolila poslední možnost, její rodiče by (na rozdíl od většiny takových) nemuseli změnit celý svůj život, protože by Dorku domácí výukou provázel děda. Nemluvě o tom, že obzvlášť v Praze, kde Dorka bydlí, se nelze koncem letních prázdnin jen tak rozhodnout „jít na gymnázium“. A když pak Dorka v závěru dostane od rodičů trpasličí prasátko, musí dětský čtenář zákonitě dojít k přesvědčení, že se na něm jeho vlastní rodiče dopouštějí krutého bezpráví – samozřejmě řečeno v nadsázce. Autorce se ale musí přičíst k dobru, že knize, která je protkaná sympatickým humorem pro všechny věkové kategorie, nechává otevřený konec. A přechodu na domácí vzdělávání v rodině, kde nevypomáhá děda, se může jako tématu chopit nějaká jiná dětská kniha.