V nejnovější sbírce krátkých próz Nějaká Cécile a jiné zůstává Petr Borkovec v něčem konzistentní ve své poetice, která je čtenářům známá z předchozích próz, publikovaných povětšinou nejprve časopisecky nebo ve formě rozhlasových úvah a později vydávaných souborně pod jeho domovskou značkou Fra – Lido di Dante (2017), Petříček Sellier & Petříček Bellot (2019) a Sebrat klacek (2021). V něčem ji však oproti všem třem zmíněným překračuje.

Prvním obecným charakteristickým rysem této poetiky, jehož se autor drží, je pohyb na hranici mezi poezií a prózou. Už ten titul: „a jiné“. Jako by šlo o aposiopesi a něco za tím přídavným jménem chybělo; jsme přece ze souborných vydání rozličných literárních textů zvyklí, že se v názvu dozvíme, co jsou zač. Jiné básně, jiné povídky. (Anebo, když už to opravdu nejde rozlišit, aspoň „jiné práce“, jako u výboru Miriam a jiné práce z díla Jakuba Demla z roku 1969.) Další možností je, že vůbec nejde o texty a ty „jiné“ jsou ve skutečnosti postavy, vždyť text s názvem Nějaká Cécile se tu opravdu objevuje. Kdo ví. Ovšem toto „kdo ví“ je epistemologický nástroj, který nad Borkovcovými texty přijde tak často ke cti, že bychom z něj mohli rovnou udělat interpretační klíč.

Něco však přece jen víme, alespoň zpočátku. Víme, a to na základě zkušenosti s jeho předchozími texty, že síla výpovědi u Petra Borkovce spočívá ve specifickém způsobu pozorování okolního světa a že on sám, resp. jeho autorský subjekt, je nejvíc doma v observační roli. A pokud bychom to náhodou nevěděli a Nějaká Cécile byla první knihou, kterou od něj vezmeme do ruky, do situace nás uvede a na ni naladí hned první text s názvem Zatímco jsem spal. Ich-formový vypravěč v něm líčí, jak jedno odpoledne na hodinu usnul a co se mu zdálo, ale hlavně to, že když se probudil, shledal, že se na stropě mezitím rozsvítilo svítidlo, které on sám rozhodně nezažehl. Je to typicky borkovcovský detail, trochu už tím, jak je záhadný a znejišťující, ale zde se o něm zmiňuji spíš kvůli závěrečné větě textu: „Probouzím se a se zavřenýma očima jen pozoruju změny, které se udály, zatímco jsem spal.“ (s. 12) Přesně tenhle stav pozorování a současného zpochybňování onoho pozorování by totiž tím interpretačním klíčem skutečně být mohl.

Jaké ale je toto pozorování „se zavřenýma očima“? Pozorovatel tematizuje sebe sama jakožto pozorovatele i s tím, co věrohodnost jeho observace přiznaně i nepřiznaně narušuje. „[R]oztržitost, afekt a lhavost při pozorování světa vůbec,“ diagnostikuje se v jednom z klíčových textů V maríně. „A pocit osamění. Nedovedu doopravdy pozorovat.“ (s. 111) Afekt, roztržitost, a proč ne, i vědomá mystifikace a nepravda – to všechno k subjektu neoddělitelně patří. Pozorování není stabilní pozice, je to stav vnitřního napětí, a tedy ani pozorující není garantem významu pozorovaného: je jeho rozrušitelem, možná dokonce vyzyvatelem. Ironie, s níž autor takřka každý obraz současně nechává vyznít jako své vlastní popření, je jemná a neokázalá, nicméně všudypřítomná. Opět: Kdo ví?

S tím souvisí absence hierarchie pozorovaného. U Borkovcových observací záleží na tom, odkud se spolu s vypravěčem díváme, a díváme se velmi často z perspektivy pohybu: subjekt někam jde nebo jede (autem), a scenerie a jejich detaily se mu tedy dávají nejen jako negarantované, ale i jako neuspořádané. Zároveň je struktura, kterou tyto obrazy vytvářejí, obtížně proniknutelná, přinejmenším obtížněji než u jeho dřívějších textů (k tomu se ještě vrátíme); ať už jde o popisy jeho oblíbených přírodních jevů a dějů (jak pije holub hřivnáč, entomologický lov roháčů, vážky na letní vodní hladině, pstruzi v sádkách…), nebo o jazykové variování zdánlivě „obyčejných“ životních situací, jako je cesta do města za pochůzkami, rodinná sešlost na Boží hod vánoční, fiktivní dopis čtenáři, nebo o drobničku s detektivní zápletkou a jiné žánrové obrázky z jeho milované Itálie. Anebo nová variace na téma už jednou traktované: Jubilejní book club v městečku D. Příroda, městský prostor, literární provoz a zmíněná Itálie, to jsou témata, na nichž se autor nechává poznávat jako „ten starý Borkovec“.

A tím se konečně dostáváme k tomu, čím v poslední sbírce hranice své dosavadní poetiky překračuje. Přibylo dvojího: groteskního děsu a jazykové autonomie. Estetizace ošklivosti byla vždy také pevnou součástí jeho poetiky, obzvláště v souvislosti s oněmi přírodními motivy, na nichž se podvojnost krásy a odpornosti v živém světě ukazuje nejlépe, aspoň tedy Petru Borkovcovi. Nyní je však autor ještě o něco makabróznější, jeho vypravěč ve svém okolí naráží na prapodivné předměty, na pohled i na pohmat (vnímání subjektu je skutečně silně senzuální, i přes nesporný primát zraku jsou výrazné i vjemy haptické a čichové), na podivné postavy, duchy a mrtvé. Zmíněný již Jubilejní book club končí dryáčnicky brakovou scénou jako z nějaké hodně špatné domácí gangsterky. To, co bylo dříve lyricky ztišené nebo ironicky dobromyslné, získává ostřejší kontury: estetizace ošklivosti se mění ve škleb, v němž se sebereflexe, mystifikace i vědomá lhavost vzájemně prostupují.

Dalším a posledním (zatím?) stupněm v tomto posunu jsou texty, v nichž se jazyk vyvazuje ze své referenční funkce. V textu nazvaném prostě Psát, který se tváří, jak jinak, jako záznam pozorování živočichů, autor variuje slovesa, takže vznikají věty jako „Dne třicátého třetího října v dopoledních hodinách jsem pohyboval posledním pozorováním. Plavalo polojasno, třicet čtyři stupňů“ (s. 24). Jazyk je odhalován jako materiál, který už neslouží především k pojmenování světa, ale sám se stává místem, kde se tento svět láme, rozpadá a znovu skládá. Tím se také rozšiřuje žánrové spektrum próz, sahající od lyrizované přírodní prózy přes duchařskou historku a příběh s detektivní zápletkou až po metajazykovou, materiální poezii a čistě pulpový škleb.

Proč to všechno? Jistě, kdo ví. Myslím však, že právě toto napětí mezi tím, co je viděno, a tím, čemu lze věřit, napětí, které se zde stupňuje ad nauseam, je nositelem existenciálního významu. Časově tomu odpovídá rozpětí mezi pomíjivostí světa a setrvačným bytím minulosti v přítomném, pozorovaném okamžiku. Jazykově mezi asémickým, materiálním znakem a jeho referenční funkcí. Nějaká Cécile a jiné je kniha, jež není lehká; nečte se primárně pro příběh ani pro sdělení, ale pro zkušenost. Nutí čtenáře sdílet stav pozorování se zavřenýma očima – stav, v němž se svět otevírá, ale nikdy se zcela nevyjasní.