Musím ale přiznat, že i mně samotnému dnes ráno připadaly smutnější než obvykle. Navíc mezi krátkými verši trčel jeden dlouhý, který se mi jinak zdál dobrý, a já se nemohl rozhodnout, zda ho nechat, jak je, anebo seškrtat. Myslím, že právě kombinace nevítané sklíčenosti básní a otravného verše, o kterém se nevědělo, jestli překáží, nebo nepřekáží, mě rozčilovala nejvíc. Nakonec jsem verš zkrátil, protože editor – puntičkářský a nepříjemný člověk, který mě má rád – by to stejně udělal za mě. Potom jsem šel posekat zahradu. 

Když jsem byl s trávníkem asi v půlce, všiml jsem si, že jsem přesekl slepýše. Ihned mě samozřejmě napadla souvislost s ranním psaním a tím veršem, ale analogie mi připadala sentimentální, a tak jsem se věnoval zvířeti. Opatrně jsem zvedl svíjejícího se hada a zkoumal zranění. Zdálo se mi, že rána není hluboká. Nůž ho nejspíš jenom škrábl. Někde v polovině těla měl mělký řez, takový mléčný neúplný kroužek; žádná krev netekla. Z toho se vylíže, pomyslel jsem si a chtěl ho položit zpátky na zem. 

Ale při prudším pohybu se zadní část slepýšova těla, které se neustále vlnilo a přetáčelo, ocitla mimo dlaň a mléčný kroužek se – trochu hrůzně – rozevřel a celá zadní část se vylomila a na okamžik zůstala viset na pásku zlatočerné kůže. Vzápětí odpadla docela. Řez, který jsem uviděl, měl mírně růžovou – řekl bych, že rybí – barvu. Uprostřed se bělalo zrnko překrojené páteře. Plaz v dlani zpomalil, jako by i on byl zaskočený – zato useknutý konec jeho těla v trávě sebou divoce mrskal jako… ano, znovu připomínal rybu: jako nejmenší rybka vyhozená na břeh. Skoro vyskakoval! A já? Upustil jsem přední část hada na zem a ten hýbající se zbytek vzal dvěma prsty za koneček a štítivě ho odhodil daleko za sebe. Had zabořil hlavu do trávy – zlehka, jako by si ji tam jenom posmutněle opřel – a znehybněl. 

Dřepěl jsem nad ním, z kapsy vytáhl mobil a hledal, jestli slepýš může takové přeseknutí sekačkou přežít. Vzápětí mě napadlo, že slepýš je přece beznohá ještěrka, tudíž možná dokáže sám odpojit konec těla a dorůst. Jenže se pravděpodobně – pomyslel jsem si – ohledně samoodpojení jedná pouze o konec ocasu, a nikoli o celou polovinu těla, takže jsem ho určitě přesekl. Snad ale existuje i v takovém případě možnost, že přežije, kdo ví. Nejprve jsem do vyhledávače zadal „co se stane, když sekačkou přeseknu slepýše“, potom „slepýš doroste?“, „přežije slepýš sekačka“, „slepýš regenerace“ a nakonec „slepýš ještěrka ocas neumře“ a „slepýš konec ocasu umře?“.

Nic pořádného jsem se ale nedozvěděl. Informace, že slepýš křehký dokáže sám odpojit až tři čtvrtiny těla a dorůst, mi připadala nadějná, ale vzhledem k situaci na trávníku podivná: jak by „můj“ slepýš, když vycítil blížící se sekačku, mohl vědět, že má odpojit celou polovinou těla, a nikoli pouze konec – což by pro něj, zdálo se mi, bylo v každém případě výhodnější? Krom toho místo odpojení, s drobným škrábancem a mléčným povlakem, na mě nedělalo dojem místa dobrovolného zlomu – ale jednoznačně místa, které bylo poškozeno zvnějšku. Přemýšlel jsem, pořád v podřepu, jaké lepší heslo do vyhledávače napsat, abych vypátral, co potřebuju. 

Zničehonic jsem za sebou zaslechl šustot. Konec hadího těla, který jsem předtím zahodil, dopadl do suchého dubového listí, které jsem od podzimu neshrabal, a házel a švihal tam sebou. Listí šramotilo, a i když zvuk přicházel z poměrně velké dálky a podle všech pravidel byl nepatrný, slyšel jsem ho tak dobře, až to bylo nepříjemné. Navíc, zdálo se mi, jako by sílil. Ohlédl jsem se a uviděl, jak se z listnatého povrchu odchlipuje a hýbe několik žlutých dubových listů. Jeden z nich jako by mi zamával. 

Zvedl jsem se, nastartoval sekačku, objel skoro nehybnou přední část hada, která se převalovala a jako by zhluboka dýchala a jejíž hlava pořád zůstávala dojemně zabořená do podloží trávníku – a sekání dokončil. Potom jsem se vrátil k psaní veršů pro děti. Nedařily se mi ani veselejší, ale koneckonců ani smutnější nežli ty, které jsem psal ráno. Ale redaktor mi je stejně vrátí s tím, že jsou moc smutné a pro děti se nehodí.