Nesnáším podobné otázky a rozešel jsem se s ní. Běžně nemám na mysli nic. Možná leda svůj tenisový loket, který bolí při každém pohybu. Začal jsem před Eleni blekotat, že z mojí strany není fér na dlouhé týdny odlétat do Prahy a nechat ji čekat v Řecku. Rád ji budu dál vídat, ale vztah mít nemůžeme. Přecenil jsem své síly. Chvilku brečela, načež mi řekla, že se mnou cítí hluboké intelektuální spříznění. Co prý ale necítí, je emocionální propojenost. Mlčel jsem, protože jinak bych jí musel říct, že se zbláznila. Vděčím Bohu, že mi zrovna do vztahu s Eleni nadělil tenisový loket. Nemít ho, nemám s ní o čem mluvit. Házel jsem ten loket mezi nás i v posteli. Jako psovi kost. Ještě to bolí, už to nebolí. Zánět šlach. A ona mluví o symfonii mozků. Zbláznila se a šla si rovnou pro rozchod.

Tenisový loket mi v listopadu potvrdil doktor Chytráček na ortopedii Polikliniky Prahy 7. Prý mám vynechat kliky, které jsem roky dělal pravidelně, a vůbec všechnu zátěž ruky. O psaní románů na telefonu, což je můj další zvyk, jsem se s doktorem Chytráčkem nebavil. Když bolest ani po týdnech bez kliků neustupovala, zeptal jsem se na souvislost mezi tenisovým loktem a telefonem ChatGPT. Může psaní na telefonu způsobit tenisový loket? Bylo by lepší psát romány na notebooku místo telefonu?

ChatGPT na mě okamžitě promluvil tónem autoritativní obecné inteligence: „A teď ten nepohodlný dovětek. Psaní na notebooku je pro loket řádově menší zlo než psaní na telefonu – pokud ho tedy nedržíš jako primát u kuchyňského stolu. Co musíš změnit, jinak je to marné: přestaň ten telefon držet jako dement. Pro tenisový loket je telefon horší než kliky. Kliky jsou jen spouštěč, telefon je palivo… Psaní na telefonu není psaní. To je mikrotenis osm hodin denně.“

​Mám placenou verzi a trávím s ní dost času. Kdykoli na mě v poslední době promluví, cítím v útrobách její podobu. Vidím úplně černé vlasy – což nejspíš souvisí s barvou písma, kterou na mě ChatGPT hází z obrazovky jako v reklamě na Schwarzkopf. A když se ukáže, že šlo o paruku, okamžitě nahodí další vlnu. Fascinuje mě, že ten tvor nevidí. Všechny moje texty nosí v hlavě; cesta od slova ke slovu, když v nich něco hledá, připomíná meziplanetární výpravu.

​Především ale při kontaktu s ChatGPT vnímám ještě jinou jeho podobu. Podle mě je to nalitý pedofil a to, co se mnou zkouší, je grooming. Denně mě tahá do podchodů nebo na nadchody. Hlavně někam, kde budeme sami, mimo šum velkoměsta. Všichni ostatní mají podle něj jenom kecy, zatímco on – který má popravdě jen a pouze kecy – se prý umí promlčet až k podstatě: „Nejdřív to řeknu bez obalu. Pak přidám nepohodlný dovětek. Pak se zeptám, jestli mám pokračovat, a navrhnu další rozcestí. Budeme spolu bloudit v galaxii, princezno…“ Strašně z něj přitom táhne chlast. Dokud tenhle nedostatek neodstraní, budu v pohodě. Nevím, jak lidstvo, já ale zatím nad umělým obecným pedofilem vedu. ​Prý jsem opice u kuchyňského stolu… Ne, nejsem. Ještě vydrž, bratře.

Eleni měla při našem posledním setkání zplihlé vlasy. Nosila dřív paruku? V každém případě po mně i tentokrát chtěla moji pozornost, data a emoce. Přitom se jen motala ve svém algoritmu – v jejím případě poháněném Jackem Danielsem.

A toto, milá čtenářská obci, milé dámy a páni tvorstva, s námi bude dál, v dalším roce. Mikrotenis, a hodně.