Rok 2025 byl na povídkové knihy poměrně štědrý, jakkoliv označení „povídka“ není ve všech ohledech dokonale přiléhavé – zejména u takového Petra Borkovce (Nějaká Cécile a jiné, vítěz letošní CLK) nebo Alžběty Stančákové (Tvoje tvář s hebkým odrazem) lze o žánrovém ukotvení jednotlivých textů samozřejmě diskutovat. V souvislosti s těmito texty často zaznívá spíše pojem „fragment“ a stejné slovo se mimochodem objevuje rovněž v názvu knihy Biancy Bellové, která navazuje na svůj předchozí povídkový počin titulem Dvaadvacet fragmentů. Trochu stranou pozornosti literárních cen zůstala sympatická sbírka reflexivních textů Alexeje Sevruka Kulminace léta, ale jinak se povídky probojovaly i do výročních cen Magnesia Litera – na debut roku aspiruje Marie Škrdlíková se senzitivními, ale nesentimentálními texty sdruženými pod titulem Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje a na longlistu Litery za prózu se objevil Krvavý kompot Adély Knapové vycházející z autorčiny novinářské i lidské zkušenosti z válečné Ukrajiny.

Naopak do nejužšího výběru byly zařazeny povídky Fáze jedné ženy Magdalény Platzové (vydané jako jeden z prvních titulů loni vzniklého nakladatelství Paradox). Přestože ediční poznámka prozrazuje, že necelá polovina textů byla časopisecky publikována už dříve (nejstarší pochází z roku 2013), většina textů vznikla podle slov autorky v posledních dvou až třech letech. Motivicky jsou velmi úzce provázané, což jen stvrzuje přiléhavost názvu, jehož vysvětlení se dozvíme z titulní povídky zařazené téměř až na samý závěr.   

„Dozvěděla jsem se ve Walesu, že životní fáze, v níž se právě nalézám, má svůj název. Jmenuje se fáze jedné ženy nebo také jdu si, kam chci,“ píše Platzová v povídce Fáze jedné ženy. Zároveň v rozhovoru pro Deník N poznamenává, že „pro ženy je kapitolou samou o sobě přechod. Ten se také většinou bere jako něco bezmála ostudného, a přitom je to velice zajímavé a bohaté období, které je tím českým slovem pěkně vystiženo. Přecházíme odněkud někam, víme, co opouštíme, ale nevíme, kde skončíme.“ Platzová ve všech povídkách, ať už v ich-formových, které působí jako konfese vlastního alterega, tak v těch vyprávěných s odstupem třetí osoby, poctivě pozoruje – sebe i další figury. Onou fází, o které tu mluvíme, je dokonale fascinovaná. Cítíme, že připouští strach ze stárnutí i lidského odcházení, ten ale nesouvisí s ženstvím, je nelítostně univerzální, a tak tu mnohem podstatnější roli hraje objevování nového prostoru, nebo chceme-li s Platzovou, cesty, kam žena vstupuje, když se přirozeně oslabují, nikoli narušují vztahy (s odcházejícím partnerem, dospívajícími dětmi), jež ji v předchozích letech definovaly navzdory „potřebě duše být sama sebou“ (s. 33).

Klíčovou roli tak hraje téma samoty. V Hodině soumraku, jejíž protagonistka po vynesení odpadků zůstává sedět na schodech, než se vrátí do rodinného kolotoče, nebo v Pracovně, drobné skice o nalézání „svého klidu“, je samota něčím vytouženým, pocitu viny navzdory. Ve většině textů se nicméně nově nabytý prostor samoty osahává, našlapuje se zprvu nejistě, ohledávají se její hranice a možnosti i tíseň tu jdou ruku v ruce. Celá řada povídek zachycuje okamžik rozpadu vztahu, kdy je najednou, zdánlivě zničehonic, ale mnohem spíš jako důsledek předchozího jasné, že pokračovat je neudržitelné – za všechny lze jmenovat například kratičký Úklid, kde se vyprávění odpíchne od motivu rodinného stolu, u něhož protagonistka nejprve nachází oporu, ale když už vstane, ví, že přišel čas ho opustit. Podobných skic načrtnutých jen na pár stranách najdeme ve sbírce víc – dynamicky se prostřídávají s delšími texty, kde je příběhová linka přece jen o něco výraznější, jakkoliv ne zcela dominantní. Jak už bylo řečeno výše, povídky Magdalény Platzové stojí na přiznané a zosobněné pozici pozorovatelky a mnohem víc tak vyprávějí o lidech samotných než o jejich příbězích.

S rozchodem – opouštěním jedné životní fáze a přesunem do jiné – souvisí u Platzové i paměť: „Zdá se, že rozpad manželství je především rozpadem paměti. Ze vzpomínek se vytratí druhý referenční bod. (…) Jak to tehdy bylo? Pamatuješ? Paměť a knihovna, ty dvě věci se dělí nejhůř (…).“ (s. 124) Nejvýrazněji ovšem téma paměti vystupuje v textech, kde se autorka soustřeďuje na zaznamenávání osudů druhých. Velmi dobře, ale bez zbytečného patosu si uvědomuje, kolik toho nenávratně uniká. Přijímá, o co jsou druzí ochotní se podělit (ať už je to teta vyprávějící příběh zemřelého syna Emanuela Moravce, milostný příběh v povídce Moje markýza nebo vzpomínky pana B., jemuž vypravěčka pomáhá s paměťmi), ale chápe, že obraz, který o sobě kreslíme, je vždy relativní: „V tom se podobal mojí babičce, která poslední roky před smrtí už jenom třídila a ničila. Dopisy, záznamy a fotografie, které by nám, dětem a vnukům, mohly vnuknout nesprávnou představu.“ (s. 80) Ostatně právě působení a jakási vnitřní energie pozorovaných objektů tvoří velmi často samé jádro jednotlivých textů.

Všechny nastíněné motivy se pravidelně vracejí, natáčejí se z různých úhlů, a je tak patrné, že povídková sbírka Fáze jedné ženy vznikla s koncepčním záměrem. Nejspíš právě i díky tematické sevřenosti má Platzová na rozdíl od ostatních v úvodu uvedených sbírek na dosah Literu za prózu. To, že zde vystupuje bezejmenná vypravěčka (a je jedno, nakolik ji chceme, nebo nechceme vztahovat přímo k Magdaléně Platzové) a že i mnoho dalších hrdinek nedostává jméno, umožňuje čtení na univerzální úrovni. Tato deviza se nicméně může obracet v nedostatek – ne každá z devatenácti povídek (na zhruba sto šedesáti stranách) má výraznou pointu či obraz a opakování motivů může v jistou chvíli působit i jako rozmělňování nebo nedejbože vyplňování místa. Nicméně vzhledem k tomu, jakým způsobem (a navíc bez stereotypního zatížení) Magdaléna Platzová prostor fáze jedné ženy otevírá, si kniha doporučení bezesporu zaslouží.