A kdy, od druhé světové války, bylo více třeba vzít vážně Ettin argument, že každý z nás musí nejprve čelit nenávisti v sobě, zlu v sobě, a vypořádat se s ním, chceme-li, aby zavládl ve vnějším světě mír? Ettiny intimní deníky, které česky vyšly pod názvem Přetržený život, vznikaly během temných let 1941 až 1943. Život holandských Židů se zužoval od jednoho nařízení k druhému, až skončil v tunelu vedoucímu k násilné a ponižující smrti. Také Etty byla zavražděna v Osvětimi. Ještě předtím ale stačila zaznamenat své postupné duchovní probouzení. Svoje zápasy s láskou, s beznadějí, s ponížením i s nenávistí, z nichž vždy nakonec vyšla s jistotou: Život je krásný, bohatý a sladký. Vnějšímu marasmu navzdory.

Právě v tom „navzdory“ je klíč k Ettině jedinečné teologii, vycházející z vnitřního prožitku něčeho, co popisuje jako vnitřní hlas, nekonečný prostor uvnitř sebe, nebeskou klenbu, jednotu plnou protikladů nebo smysl. Její zápisky, jako všechny mystické texty, krouží kolem něčeho, co se vzpírá pojmenování, ale o čem je nutno podat svědectví. V Ettině podání tento „bůh“ přebývá v každém z nás, ale aby se mohl projevit, je třeba mu udělat místo. A toto místo (snad srdce) pak chránit, zvláště před nenávistí, která je ohrožuje jako jed.

Bůh nám nemůže pomoci, nepomůžeme-li my jemu.

Na Ettiných denících, kromě toho, že jsou skvěle napsané, je pro nás, moderní lidi, zvláště jímavé a přitažlivé, že jejich autorka se tu projevuje jako jedna z nás. Vysokoškolačka, která si přivydělává kurzy ruštiny (Etty studovala práva a potom rusistiku, její matka byla z Ruska), pocházející z poměrně privilegovaného prostředí, jež experimentuje s láskou, se sexem, hledá sebe sama, je nešťastná, neví, co se sebou, chce být spisovatelkou, ale nedokáže se do psaní skutečně pustit, protože ji svírá zeď vlastních ambicí, přehnané racionality, sebekritiky a tak dále.

První deník začíná psát po převratném setkání s psychologem a chiropraktikem Juliem Spierem, který utekl do Amsterodamu z Berlína. Vztah k němu, po všech stránkách netradiční, se stává zásadní výzvou, jež Etty úplně promění. Antisemitismus, který je v Holandsku den ode dne agresivnější, a všechna úskalí vnějšího života, přitom fungují jako katalyzátor.

Lze vůbec tyto rozhovory s bohem, plné odboček, postřehů, frustrací a extází, převést na televizní obrazovku? Proč se o to pokusit, je jasné. Ale jak?

Izraelský scénárista a režisér Hagai Levi (u nás známý díky seriálu Terapie) má k Ettiným deníkům silný vztah. Dostaly se mu do rukou v době hluboké osobní krize a tvrdí, že mu dokázaly dát naději a něco na způsob duchovního obrození. Jeho přístup byl tedy velice osobní, ale zároveň profesionální. Pokud má seriál „fungovat“, není třeba lámat si hlavu s chronologií událostí, ani s některými fakty.

Například Ettin vztah se Spierem je tu podán mnohem klasičtěji a také přímočařeji, než jak se skutečně odvíjel. Charismatický „porodník“ Ettiny duše, jenž rozdával lásku plnými hrstmi a často se zřejmě pohyboval na hranici sexuálního zneužívání, není na obrazovce osudovým mužem se smyslnými rty, pronikavýma očima a rukama magnetizéra, ale spíše hodným, ustaraným taťkou.

I Ettino duchovní probouzení je zjednodušeno pro potřeby diváka, jako by k osvícení stačilo pár týdnů dechových cvičení. V textu se přitom odkrývá cesta plná oklik, husté předivo dní, jež Etty zachycuje s celou jejich ulepenou nerozhodností, s propady, pokušeními, únavou i konflikty. I když paprsek, který tím vším proniká, září čím dál stabilněji.

Úprava, která se Levimu opravdu povedla, je časová transpozice děje. Přesunul děj z počátku 40. let do blíže neurčené „současnosti.“ Snad se jedná o osmdesátá nebo devadesátá léta minulého století, vše vypadá podobně jako dnes, jen bez počítačů a mobilních telefonů.

Bylo to odvážné rozhodnutí, které se vyplatilo. Natáčet v dobových kulisách by mělo zcizující efekt. Ale když v Leviho seriálu Etty nechává odjet moderně vyhlížející tramvaj, protože je na ní nápis „Židům vstup zakázán“, nebo ji vyhodí z lékárny, která vypadá přesně jako ta, do níž chodíte i vy, dojde vám, jaké by to asi bylo. Celá ta míra absurdity a ponížení.

Válka, která se odehrává v pozadí, může být kteroukoli válkou, jakýmkoli násilím páchaným na bezbranných lidech. Není na ní nic historizujícího. Obrněná vozidla a agresivní agenti vládnoucího režimu mohou být na ulicích Amsterodamu, Moskvy, Chicaga nebo Prahy.

Vždyť kolik dobových fotografií a filmů jsme už viděli s pocitem: To je historie, to se nás netýká? Seriál Etty se nás týká, tady a teď.