Romanista a bohemista Daniel Hanšpach (nar. 1983) není na literární scéně nováčkem. Již v roce 2007 publikoval debut Nezaklínej les; jeho básně se zároveň objevovaly v periodikách Host, Tvar či Divoké víno. Ve sbírce Odlitek dnešního dne navazuje na místy až heslovitý charakter veršů; zdá se však, že s ním tentokrát zachází volněji a otevřeněji.

Kterak byl čtenář existenciálně rozložen

Hanšpachův jazyk se v Odlitku dnešního dne chová nestandardně: slova pravidelně ztrácejí své tradiční větněčlenské role i sémantiku a vstupují do nečekaných vztahů („zavřeš se stromem do tmy“, s. 9). Jazyk tak má charakter jakési částečně propustné membrány – některé verše lze poměrně snadno rozklíčovat („a položila sis moji ruku / na vesmír co plul / ve tvým břiše“, s. 39), jindy však působí jako nepřemožitelná barikáda a pochopení znepřístupňuje. Čtenáře tak udržuje v napětí, zda básně disponují svébytnou sémantikou, anebo zda se pouze marně snaží nalézt smysl v surrealisticky, ne-li dadaisticky laděných obrazech. Pokud je hlavním poselstvím sbírky rozpouštět význam a zpochybňovat samotnou snahu o jeho hledání, jak naznačuje anotace, pak dešifrování Hanšpachovy enigmatické obraznosti může záměrně reflektovat absurditu urputné lidské potřeby dávat tvar a smysl věcem ze své podstaty pomíjivým – ostatně stejně jako lidským životům. Otevírá se tak otázka, co vlastně smysl je. Míru, v níž šifrující obraznost porozumění znemožňuje, stejně jako množství významů přítomných v básních, si však určuje každý čtenář sám.

Z některých básní vystupuje zvláštní esence jakési prahmoty – verše se vyznačují úctou k čemusi vyššímu a ušlechtilému. Atmosféra sbírky je však zároveň výrazně znepokojivá, místy až dekadentní; Hanšpachova poezie dokáže být krutá, horlivá a úderná, jak naznačují například verše na straně 16 –  lyrický mluvčí se v nich pohybuje na hraně šílenství a marnosti a báseň prostupuje odevzdanost, z níž se odvíjí náznak determinismu; pocit, že člověk spíše bezmocně proplouvá předem daným řádem věcí, zatímco svobodná vůle zůstává upozaděna: „…když nechceš skončit jako / srdce starý děvky / prošpikovaný na nedělní oběd / mužů bez poskvrny? // hmoto zbav nás touhy / a vrať nás před věk / pohlaví a krve! // to jsi ještě miloval / ale ještě nevraždil.“

Na straně 18 se nachází báseň titulární Odlitek dnešního dne. Může posloužit jako klíč k pochopení autorových záměrů a poetiky. Ambivalentní titul naznačuje touhu zakonzervovat přítomnost jako artefakt, avšak při vědomí, že takový akt je iluzorní. Tíhneme ke snaze žít v bezpečné, estetizované pohádce, z níž je možné kdykoli vystoupit, nebo naopak potřebujeme žít „až do dna“, bez úniku a bez odkládání smyslu na později? Ve sbírce se tak promítá tenze mezi potřebou život uchovávat a střežit, a zároveň jej prožít naplno, „až do dna“: „chtěl by sis / udělat odlitek dnešního dne / a dát si ho do vitríny / vedle zítřejšího obličeje // kdo by nechtěl žít v pohádce / kdyby z ní mohl kdykoliv odejít / ty ale chceš pít až do dna / usnout navždy a pak se probudit“.

Nabízí se otázka, zda právě láska může představovat útočiště a východisko z marnosti. „Vlaštovku“ takové myšlenky můžeme nalézt například v básni Veď mě ve tmě na straně 22: „Otočíš vesmírným vypínačem / a že zašustí paprsky hvězd / jako křídla motýlů / odsouzených k trestu reinkarnace // Nejsme vidět / pro kukly na očích / a jen naše srdce bijí / jako součástky vesmírnýho orloje // veď mě / ve tmě / najdi mě / zhmotni mě.“

Smrtelníku, jsi tu tak docela na návštěvě

V básni Nebojíš se prázdných vitrín na straně 19 zaznívá verš odkazující k tragickému osudu frontmana skupiny Nirvana, jenž mimo jiné patřil do Skupiny 27 a sám údajně v dopise na rozloučenou napsal, že je lepší shořet než vyhasnout. Tento motiv navazuje na předchozí báseň Odlitek dnešního dne, na jejíž obsah reaguje i svým názvem: „chceš si to nechat / projít hlavou / jako / Kurt Cobain // nevíš / co po tobě zbyde / kromě luceren světlušek / s medovým prachem // nebojíš se vitrín / kam poskládají / co ti patřilo / i když jen na chvíli“.

Hanšpachovu poetiku dále obohacují motivy města a metropole – MHD, zastávek, sněhové břečky na ulicích, civilizační šedi či anonymního pohybu davů. Tyto obrazy výrazně vystupují například v básni Seš rozinka v hroznu metropole na straně 25. Město má podobu zástupné kulisy pro kolos světa – lyrický subjekt se snaží zpomalit a nenechat se semlít pulzujícím městem. Autorův civilní, místy až fragmentární jazyk s prudkými střihy evokuje anonymní pohyb davu, v němž se lyrický subjekt pokouší o vědomé zpomalení. Zatímco u jiných básníků tematizujících město často dominují pocity úzkosti a totálního pohlcení městskou divočinou, u Hanšpacha je patrná jakási křehká rezignace: obrat „zastavit se jako hodiny před opravou“ představuje až odevzdaný okamžik uprostřed mechanického klapotu světa. Na čtenáře tato pasáž působí paradoxně uklidňujícím dojmem; autorovi se daří skrze civilní detaily (rozpukaná barva, zamlžené srdce) zpřítomnit pocit odcizení, který je sice v poezii konvenční, ale v jeho podání díky precizní práci s tempem verše působí autenticky: „všichni někam jdou / nevíš kam / jenom že jdou naopak // sešla barva co hyne v rozpuku / není ostuda / umřít v keři / příštího jara // seš triedr se zamlženým srdcem // nohy ostatních / klapou jako nůžky / na kulatém podstavci // všichni odejdou zmizí / ty ses zastavil / jako hodiny / před opravou.“

Odlitek dnešního dne představuje jakýsi testament současného člověka. Jedná se o kvalitní a hravou poezii plnou interpretačních hádanek a vrstevnaté obraznosti, která však svou hloubku vyjeví jen těm čtenářům, kteří jsou ochotni přijmout autorovu hru. Nakonec vyvstává otázka: co když se vysilujeme snahou neustále pochopit věci, které někdy opravdu žádný smysl nemají?